Martin Patřičný

Výtvarník - dřevař, autor knih a vypravěč

Zapisník: názory, povídky, fejetony

Život se stromy
Schránka z třešňového dřeva
Obraz draků
Čapek a chlupy
Celé Česko vypráví
Dřevo a bulvár
Koncert pro bohaté

Proč potřebujete knihu Život se stromy

Nakladatelství Dokořán vydalo knihu kolektivu autorů (Hrušková, Větvička, Pokorný, Úradníček a další), kteří se spojili, aby lidem napsali něco o stromech.
A představte si - právě těm lidem, co to potřebují. Těm, kteří jsou zahlušováni blbostmi a překvápky a modními trendy - jen aby probůh! snad nějakou náhodou nezačali přemýšlet.
Jména autorů knihy jsou důvěryhodná, zabývají se svým oborem značný kus života a svůj příspěvek nepodmínili nárokem na odměnu. A svědčí - píšou o tom, co má smysl. O tajemství přírody, o vodě kterou na téhle planetě máme, o stromech, bez kterých nemůžeme žít... i o tom, co by snad šlo ještě napravit.
Co nakladatelství udělá s touhle knihou, aby se dostala k těm, kteří ji nutně potřebují, ale ještě o tom neví? Možná se domnívají, nakladatelští, že už jen vydáním splnili svůj úkol. Dobře, pochopitelně jim patří dík. Těžko mohou na dnešním trhu s knihami spustit drahou kampaň, to by je položilo.

Takže - co kdo udělá?

Každý autor z kolektivu využije své možnosti a schopnosti a to jistě pomůže. Pomůže pochopit, že kniha vypráví o skutečnosti, o tom, co opravdu je, existuje, můžete si na to sáhnout!
Ale kniha o tom jen vypráví, napít se už musí každý sám. I kdybyste si knihu provrtali v rohu a nosili ji na krku jako talisman, nenahradí vám ráno v lese, nenahradí vám pocit čeření, když do dlaně naberete vodu z potoka.
Někteří z nás lidí mají přibližnou představu o tom, co by bylo možné dělat dobrého a někdo i v jakém pořadí, co teď, co potom... Především zřejmě zastavit idiotství trvalého růstu materiálního a nahradit jej růstem duchovním, růstem vzdělání. Vždyť - kolik lidí dokáže prožít opravdu radost z hudby, poezie? kolik - např. v Evropě? No? Myslíte tak půl procenta? Když nevíte, že něco je, nepotřebujete to.

Shodli bychom se - my, co spolu mluvíme - na pořadí změn, kdyby to šlo? Co je důležitější?
Občas se podaří dotahovat dobré úmysly(bohužel někdy až moc!) Takže konečně snad všichni alespoň vědí, že kouření škodí. Konečně je zakázána propagace tabáku.
Zároveň je ale v hlavních vysílacích časech propagován alkohol a spousta zlozvyků vedoucích k obezitě. O neustálém přibývání zákonů ani slovo...
Občas se - vole, vole, povede učinit i nějakou hospodu lepší a vyčistit její kuchyni. Zaplaťpánbů! Nicméně - je sajrajt za veřejnou lednicí nebezpečnější pro životní prostředí, než třeba konglomerát hal, který se staví u Kralup (Úžice)? O nebezpečí tohohle "halového mistrovství" se právě na stránkách knihy Život se stromy lze něco dozvědět.
Kniha je tady a teď. O stromech a lidech. O radosti, kterou budem mít, pokud budeme mít stromy.
Zajímá to někoho? Pořád o tom každému říkám a teď si myslím tolik - zkuste to zas někomu říkat vy! Než nás všechny nabere poslední převozník.

Schránka z třešňového dřeva

Vypravěč:

Matuška kdysi zpíval o kapsách (…a tak dál nosíš po kapsách sny mládí), Rangers měli škatuli (…škatuli má každej z vás a v ní sny zamčený) Jiří Suchý ukládal do krabice roztodivné věci, a nakonec sám sebe (…uložím se tam kam patřím), Exupery nakreslil pro Malého prince místo beránka bedýnku – beránek byl uvnitř…
Schránka, kam se ukládaly nehmotné věci, někdy velmi nebezpečné, bývala ze dřeva. Truhlice - okovaná například, soudek, kadlub či putna, ale i soustružená dóza. Legendární skřínka je zejména ta Pandořina. Bohové z Olympu do ní ukryli svízele a nemoci a strázně a naději dali až na samé dno.
A lidem řekli, že se skřínka nesmí otevřít, jinak že se zlo dostane ven, na svět…

Dvojice v pokoji, po milování:

Ach Pando, Pandičko, ty moje p. sladká, s tebou bych se mohl milovat pořád, protahoval se muž cestou z koupelny do pokoje…
Co to támhle schováváš? Zeptal se své ženy Pandory, s pohledem upřeným na otevřenou skříň. Stále ještě v báječné náladě. A objal ji kolem ramen, ale ruka mu sjela hned mezi půlky…
A jeho žena se vyvinula a přehodila si župan a pak – váhavě a rozpačitě vytáhla z krabice ze skříně balíček a vybalila vykládanou skříňku, truhličku, z medově zbarveného třešňového dřeva s mozazným kováním.
Co to je? Ptal se muž.
Koupila jsem to v jednom starožitnictví…
V Praze?
Ano.
Ach ty ženy… usmíval se muž a obracel skřínku v rukou.
Jak se to otvírá?
No - oni k ní klíček nenašli…proto mi udělali cenu.
Kolik?
Ve výloze dvacet a pak sedmnáct.
A potom?
Nakonec třináct. Když nenašli ten klíček…
Ty jsi za tohle dala třináct set…divil se muž a ohnutou sponkou se rýpal v drobném zámečku a jeho žena ještě víc zneklidněla. Jakoby mu chtěla zadržet ruce.
Víš, byl tam v tom krámě takový starý pán…
Prodavač?
Ne, neprodával, on tam nepatřil…a ten mi říkal, abych tu skřínku nikdy neotvírala…
No a na co ti teda bude? Povídá muž a poprvé si všiml znatelného ženina neklidu.
No, občas ji vyndám a potěším se, jak je krásná. A žena teď už skoro provinile objala muže a k objetí přidala jasný pohyb ruky, jeden z těch, pro který byl muž její.
Ale neboj, ono to nějak půjde, řekl muž a z kapsy kalhot přehozených na křesle vytáhl kapesní nůž. A nejmenší želízko vsunul mezi víko a tělo truhličky…šlo to ztuha ale při lehkém a opatrném zapáčení se víko ani nehnulo, žádná vůle.
To je zvláštní, řekl.
Co myslíš?
Že je to tak pevné. Jakoby to ani nebylo na otvírání.
A jeho žena teď položila na skřínku obě ruce – a dívala se na na muže skoro úpěnlivě…
Víš, když on ten pán vypadal tak divně, a říkal, že to vůbec nepatří lidem do ruky, že se to má ukrýt, zakopat a nikdy neotevřít.
Ale proč, probůh?
To nevím, říkal, že kdo to otevře…no,
Vyhrožoval ti? nastražil se muž.
Ne, ne,vůbec ne… Vypadal, jakoby se sám bál. A oni mu pak ti majitelé řekli, ať odejde, asi že jim kazí obchod.
A ty jsi to koupila…
No, ani nevím jak se to…tak jsem zaplatila…
Kartou?
Ne, říkali, že to zařízení nemají, tak jsem musela vybrat a potom tu skřínku zabalili a potom mě vyprovodili až před obchod a ještě zavolali taxi. Ale…
Ale co?
Ale ten pán s bílými vlasy stál naproti a jen se na mě tak vážně díval a vrtěl hlavou, jakože ne, ne!
Pojedem se tam podívat, rozhodl muž a začal se oblékat.
A jak řekl, tak udělali.

Dvojice v centru Prahy:

Jenže žena ten obchod nemohla najít. Museli špatně zaparkovat a muž měl strach, aby mu auto neodtáhli.
No ano, řekla žena po chvíli bloudění, bylo to tady, je to ta ulice…tady mají kytary a naproti prodávají víno… pak jeden vchod a tady, tady to bylo, říkala žena překvapeně u počárané zdi se zavřeným domovním vchodem s pavučinami.
Jsi si jistá? zeptal se muž už trochu podezíravě.
Jsem si jistá! odpověděla žena

Zpátky doma:

Když zas dojeli domů, byl už mezi nimi nesoulad. Muž vytáhl skřínku z tašky a přinesl si z kuchyně nůž na dorty s tenkým ostřím…

xxx

A přesně v téhle chvíli, v docela jiné zemi na tomhle světě sunul nejvyšší vládce té země ruku k blikajícímu červenému tlačítku a s varovným rytmickým zvukem. Vládcův nejvyšší rádce se na něho díval…
Nedělej to, pane můj, náš, řekl přiškrceně, protože těmi slovy riskoval život.
Vládce se narovnal a po chvíli pohrdavým mávnutím stiskl tlačítko černé, takže červené přestalo blikat a ztichlo. Rádce vydechoval pomalu a snažil se tu jako nebýt, protože o jeho životě dosud nebylo rozhodnuto.

xxx

Muž odložil nůž a znovu prohlížel dno skřínky, jestli nemá někde nějaké tajné tlačítko.
Prosím, řekla žena. Prosím tě, už to nech být, vždyť je krásná i tak. Nebo já ji schovám.
No, jak myslíš, řekl muž váhavě, aby to nebylo na něm, že snad selhal.
A žena skřínku zabalila do papíru a dala do krabice ve skříni. Už věděla, koho požádá o pomoc a kde skřínku zahrabou hluboko pod zem. Pepřem posypou, aby ji ani ten nejšikovnější pes nevyčuchal.

Vypravěč:

Celá kniha by se o otvírání tajných skrýší či třináctých komnat dala napsat – nicméně - jak praví klasik – možné jsou jen tři konce. Dobrý, špatný a do ztracena. A pokud nejste vyloženě geniální, do jiného než dobrého se ani nepouštějte.
Podle mýtu to s lidmi dopadlo špatně - Pandora, nebo jí pomohl její muž? zvědavě otevřela skřínku a zlo, co tam bozi schovali, se vyhrnulo ven, jen naděje zůstala na dně.

Ale my, lidi dnešní, v nejhorším včerejší, máme ještě jednu truhličku, ještě jednu schránku na sny a touhy. Je z papírů a říká se jí kniha. Má spoustu podob, protože už je s námi drahně let. Něco umí typografové, ale umělci taky dokázali knihu všelijak proměnit.
Tak se rozhlížím po své knihovně a říkám si, co dneska budu číst. A vybírám něco co dobře dopadne. A něco voňavého, jako dřevo třešně.

Obraz draků

Mladá žena se překvapí. Koupí poprvé v životě obraz, original současného autora a ten den, kdy si ho pověsí doma, se rozejde se svým milým. Co vlastně ještě dnes dokáže s lidmi a pro lidi udělat kumšt? Ten dobrý, pravý. Víte, který to je a jak ho poznáte?
Medovka to poznala. A to by bylo všechno, a – aha, ještě ten obraz! V podstatě se jedná o závěsný objekt.
Tady je:

Martin Patřičný, Nebe podzimu, (Draci) 80x90, skládané dřevo.

Původně jsem chtěla jen projít a zahlédla jsem jen zelené skvrny. Potom jsem viděla dva zelené – snad - draky na světlém pozadí. Takový ty papírový, jak si děti pouští po větru. A pak už jsem se dívala a i si k tomu dívání sedla. Pak jsem se šla podívat na srub, kterej navrhoval náš kamarád a na dřevěnou vanu a zase jsem se vrátila a dívala. Obraz už mi připadal známý – i jiný. Nakonec jsem ten obraz chtěla. Měla jsem chuť se před něj postavit, aby se na něj už nemohl koukat nikdo jiný.
Šla jsem se zeptat, jestli je na prodej a byl a cena byly skoro dva moje platy - měsíční. To bylo hodně, ale – mohla bych ho mít!
A jediný kdo mi mohl takhle nahonem půjčit, byl táta. Tak jsem uvažovala co si vymyslet za důvod, ale když se mi v telefonu ozval, řekla jsem pravdu.
Obraz? Od koho? Ptal se.
Nevěděla jsem. On to není docela obraz, je to ze dřeva…
No, jestli ho chceš doopravdy… vím, jak máš ráda moje rady –
A já vyhrkla – sem s nimi!
Tak si ten obraz zarezervuj do zítřka, že rozhodnutí bude zítra, i kdyby záloha byla nevratná…
Záloha?
No jistě. A v jaké galerii jsi?
Já jsem na Dřevostavbách, takový veletrh a tady je výstava - Umění dřeva se to jmenuje.
Tátu jsem poslechla. A draci přes noc ještě víc oživli. Řekla jsem, že je chci.
A poslední den výstavy jsem nechala na fakturu napsat tátovo jméno a účet a obraz mi pak zabalili a dali. Nebyl ani tak těžký, jak jsem čekala…

Oblíbenou reprodukci krajiny, kterou jsem doma měla jsem už předem sundala a teď jsem místo ní rovnou pověsila Nebe podzimu, jak bylo vzadu u podpisu a data napsáno.
Koukala jsem na ně, pozdní zimní odpoledne, venku sníh a najednou jsem měla husí kůži. Nemohla jsem ještě věřit, že je tady, u mě doma, že je můj a bude tady ještě i zítra a…
Když zazvonil telefon, nechtěla jsem ho brát. Pohled na displej – Michal.
No, ahoj.
Nechceš se teda sejít? Jsem kousek od tebe, ozval se.
Obraz neříkal nic, ale já jsem prostě najednou nechtěla – bůhvíproč – aby ho tu Michal viděl. A to už bylo asi to poslední a řekla jsem -
Tak jo, tak za půl hodiny v pícce, „naší“ pizzerii.
Než jsem vyšla, položila jsem tvář na většího draka, zdálo se mi, že voní.
Na ulici mě pak napadlo – ne, obraz za to nemůže, že už nám to s Mišou nějak nejde dohromady, ale určitě může za to, že jsem se rozhodla to ukončit hned, teď.
Může něco pověšené na zdi člověka ovlivnit? Změnit? Možná může. Budu si na vás muset dávat bacha, mí milí dráčci!
Když jsem vešla do tepla, Michal už seděl na našem místě a listoval v knížce. Na mně asi bylo něco vidět, protože místo pozdravu povídá –
Už máš doma nějakýho jinýho? A to jako myslel v bytě a chlapa.
Začala jsem říkat, co a jak se vždycky říká, že budu ráda, když jako budem přátelé a neklape nám to a tak…
A on pokyvoval a pak povídá –
Jo, poslední dobou už to s náma stálo za bačkoru, ale chtěl říct za hovno.
Trochu líto mi to přece jen bylo a on to řekl –
Je mi to líto, Mede, hodně líto. Jenže takhle by to smysl dál nemělo. (Říkal mi Medovko, Mede, ale to je jiný příběh)

Šla jsem domů, malinko padal sníh.
Nejdřív ze všeho si uklidím, napadlo mě. A jak jsem hledala klíč, rozhodla jsem se, že kabelkou, kabelkou začnu. Dám noviny na kuchyňský stůl a celou ji vysypu, těšila jsem se.
No, a na schodech mě napadly slova z oblíbený písničky mýho táty –
…Člověka k svému obrazu v ulicích teprv hledá, myslím, že Hegerka to zpívá,
člověka k svému/ obrazu/ v ulicích teprv hledá.

Čapek a chlupy

Jezdím rád hromadnou dopravou a koukám se na lidi. Rád koukám v metru na zamilovaný holky. Jsou pořád stejný, jako bývaly druhdy. To zamilování je rozzáří, i když jinak jsou úplně blbé a nosí, s malou postavou, bokovky.

Rozzáří. Svítí - a radost a štěstí se šíří kolem nich. Někdy se spolu raduju tak, až přejedu stanici.

Nedávno si mi jedna mladá dáma stěžovala, že nemůže číst Čapka. Karla.

Je prý na ni moc český. Tak jsem jí opatřil jeden překlad do angličtiny - mimochodem - poslechli jste si někdy třeba v angličtině Bartred Bride?

Víte, že Čapek měl dostat Nobelovu cenu za literaturu?

A takhle se časy mění - ta mladá žena si pro radost četla Čapkovu skvělou češtinu v angličtině, zatímco já umím english speaking tak basic - tisíc slov?

Včera jsem něco hledal v Russelovi (Proč nejsem křesťanem) a vzpomněl jsem si na Čapkovu esej Proč nejsem komunistou. Četl jsem ji kdysi na internetu byla špatně opsaná a něco jsem tam nemohl najít:

Nejdivnější a nejnelidštější na komunismu je jeho zvláštní pochmurnost….

…Nehostinné a nelidské je klima komunismu; není střední temperatury mezi mrazivou buržoazií a revolučním ohněm; není nic, čemu by se proletář směl s požitkem a nerušeně oddat. Není na světě oběd nebo večeře; buď je to plesnivá kůrka, chudého nebo žranice pánů. Není už láska, nýbrž buď perverze bohatých, nebo proletářské plození dětí…

Ano, tohle mi tam chybělo.

Bylo to psáno na popud Peroutkkův, za onoho času, kdy krávy chodily bez ocasů, jak praveno v pohádkách.

Čtu dneska s údivem mnoho článků různých zapisovatelů a žasnu nad nesmírnou nevzdělaností jejich autorů. Proč, než něco napíší, netříbí si své názory v konfrontaci s moudrými, kteří přemýšleli před nimi?

A - přistupují stejně naivně i k těm požitkům, které máme od přírody, k tělu? Když vidím, jak se oblékají…

Kdo to ví?

Když jsem byl mlád (bývala Ascalona, nejhezčí osadou - to je z trampské písně, pardon) psali jsme všichni holkám básně a hráli jim na kytary - tak mi to alespoň dneska připadá. Ale - změna - poslouchali jsme a četli ty lepší písničkáře a básníky, abychom i my byli lepší a nebyli za voly.

Někdy se povedlo, že snad i díky těm našim básním či hraní se některá holka tak rozzářila, až jsme tomu říkali -ne, láska, ale - jak jsme tomu vůbec říkali?

Je na čase, abych se ukáznil a vrátil zpátky k tomu „hromadnému“ cestování a pozorování - holky zamilované pořád svítí a asi i budou dál.

Krávy se pasou, mají ocasy, ale holky už nejsou chlupaté. Takže položit ženě do klína tvář, už není stejné jako dřív.

Je mi líto těch holek, kterým žádný kluk nenapíše báseň. A kluků je mi líto, že se jejich kůže už asi nikdy nedotkne kůže jiné, ochmýřené…že neucítí chvění kraťoučkých vlásků, že neocení pleť skutečně holou...

Co si myslí ty holčičky - holičky - o svých protějšcích? Jsou zmatené, jako jsme byli my? A kdypak přijdou na to, že nejnelidštější na člověku je, když se sám připravuje o to, co mu příroda dala.

Karel Čapek, Loupežník:

Kaprál: Tak proč jste toho loupežníka chtěla zastřelit?

Fanka: Já nevim, třeba zrouna proto, že už nejsem mladá, a že mně přišlo líto-

Kaprál: Čeho?

Fanka: Mýho ztracenýho mládí.

Opona

O dlátech a lidech

Nejsem řezbář.

Jen si asi přes třicet let hraju se dřevem a vyprávím o něm.

Co potřebuju si vyřežu.

Nespočítám už, kolikrát jsem se ocitl uprostřed debaty o tom, která dláta jsou nejlepší a někdy i proč. Názory se někdy dost různily.

Tak mě napadlo - vážené kolegyně, vážení kolegové, kteří spolu mluvíme a dotýkáme se dřeva - co kdybychom tu debatu trochu posunuli?

Nemyslím tím odborně, už jen mlhavě si vzpomínám na diagram železo - uhlík, legované oceli a vztah mezi tvrdostí a pružností…

Nedávno jsem dostal k posouzení dvě stejná dláta - Kirschen a Pfeil. K nim jsem ještě sám přiřadil podobné dláto z Narexu (Bystřice, r.v.cca 2000)

Měl jsem připravené řezání na soše ze starého lipového a topolového dřeva.

(Zkoušel jsem i na dřevě jírovce, ale výsledky to nezměnilo)

Při tom mi nešlo jen o řezbu (i dokončovací, která nebude broušena) samotnou, zajímalo mě, i jak rychle se ostří obnoví a jak dlouho můžu řezat, než musím obtáhnout.

Tak - podle mého se dláto Kirsche vyrovná tomu od Narexu.

Ale musím napsat, že Pfeil - swiss made - u mě vyhrál.

Ostří déle vydrží, rychleji se obnoví - na kameni i plstěným kotoučkem s pastou.

A subjektivně - mám pocit, že i nějak líp řeže.

Tolik ode mne.

Jenže - jak jsem si s těmi dláty hrál, napadaly mě otázky další -

Co při delší práci v tvrdém dřevě? - akát, dub?

A co k těmhle - popřípadě i jiným dlátům můžou říct ti, kdo je mají v ruce denně a často několik hodin?

Pan Voda třeba, Jarda Kundrát, Vašek Plechatý, Maloň Antonín či Bosambo Dostál?

Co na téma dláta ví pan Netík? Pokud vím, Narexy kdysi testoval…

A Marek Minář, který nakreslil a napsal dvě knihy o řezbářství - co používá?

Je možné, že by se podělili o zkušenosti? Co kdyby dláta oznámkovali?

Za takovou debatu se přimlouvám, už proto, že dláto nekupujeme na rok, ale někdy i víc než na generaci.

M. Patřičný

Celé Česko vypráví...

Moc se už těším do nebe. A to nastane, až celé Česko bude číst dětem.

(Jistě jste o tom už slyšeli - Celé Česko čte dětem)

Je to dobrý nápad a krásné hnutí, budí až pohnutí. Má smysl. Podepisuju bez výhrad. Jsem pro! Chci podpořit. Zapojit se a pomoct.

Jakožto šťastný, čtyřnásobný dědeček, mám poznámku k výběru knih - totiž - když se odpoledne či večer u postýlky dítěti čte, není myslím tím pravým cílem dítě pobavit, či se mu literárně věnovat a rozvíjet v něm touhu číst, nebo ho dokonce nějak vychovávat!

Cíl většiny dospělých - pokud vím, je mnohem prozaičtější - dítě uspat.

A proto dobrou knihu pro čtení dětem před spaním, není snadné vybrat. Uvědomil jsem si to, když jsem psal o skřítcích, kteří žijí ve dřevě (Dřevíci). Protože kniha musí být zajímavá a dobrodružná, tj. pro dítě (řekněme od 6-ti let) atraktivní. Ale zároveň taky volně plynoucí a zpomalovací a uspávací. Tenhle aspekt se dá obejít i tak, že mluvíte stále pomaleji a tišeji, ale zkuste to, když Bajaja bojuje s drakem a princezna se vystrašeně choulí ke královskému tatínkovi….

Taky se mi často stalo, že pomalá a ztišená řeč (např. Broučci, Medvídek Pú) měla opravdu výrazný uspávací účinek, ale na mě! A chudák dítě potom poslouchá útržky a nesmysly, které se z vás linou ve spánkové hladině alfa vln.

Přes tento drobný zádrhel je čtení dětem věc prospěšná a možná prospěšná víc dospělým, těm co čtou!

Na závěr poznámka kacířská- jen málo věcí mě nudí víc, než když někdo veřejně čte. Přijdou lidi na večer s autorem a on jim čte. Zajímavé pro někoho na minutu, někdo vydrží dvě. Tři minuty už je dost. Pět minut vydrží málokdo. Ten, kdo čte se musí totiž vzdát především očního kontaktu a když se do čtení zabere, vzdá se i pocitu sdílení. „Nauč se to alespoň nazpaměť safra!! - chce se mi na něj zakřiknout.

Protože je velký rozdíl mezi textem určeným ke čtení, nota bene ke čtení v klidu, v osamění a textem určeným na jeviště, za přednášecí pult apod.

Text určený do knihy je jiný, než text vypravěče!

A já už se těším na nové hnutí - Celé Česko vypráví dětem!

Dřevo a bulvár

Jsou věci, které mi připadají zcela zřejmé.

Například, že stůl, jeho deska, které se pořád dotýkáme, musí být ze dřeva. Je to tak logické a pochopitelné a přece jsou výrobci, kteří zhotoví desku stolu ze skla (!), keramiky i kovu a najdou se lidi, kteří ten zmetek koupí…Oni nebudou na stůl pokládat ruce?

Dospělí jsou velice zvláštní, říkám si s Malým princem.

A podobně je to s nosiči.

Ti byli u vlaků k dispozici těm, kdo vlastní zavazadla neunesli, nebo se s nimi nechtěli tahat.

Jsou ale i nosiči informací, media se jim říká. A není to medium, které v podobě mladé dívky vystupovalo na poutích…

Když nebudeme chtít pomáhat s kufry, nosiči z nádraží zmizí jako pára a najdou si jinou práci.

Když nebudeme kupovat dobré, ověřené informace, co se stane?

Seriosní noviny a radio a televize se bleskem změní v bulvár a začnou nás bavit. Vztekat a udivovat a napínat. Všichni si rádi poslechnou drby a vtipy.

Historky ze života hvězd.

Ale nic podstatného se nedovíme o skutečných hvězdách, zemi či nebi.

Pro chvilkovou zábavu, pro něco zhola zbytečného, tak zahazujeme a pohřbíváme něco velmi důležitého-
- hlídacího psa demokracie. Té, v níž žijeme, kde jsme doma.

Zalez do boudy! Lehni, Kuš! Křičíme, protože jsme si přece ještě neprohlédli, jaké má tamhleta modelka prsa, co nového u alkoholické zpěvačky, jaká kravata je in a která vůně mimo mísu.

Lidi v anketách hlasují proti korupci a za zvýšení bezpečnosti. Ale potom jdou a hlasují tím, co kupují, hlasujou penězi a hlásí, že chtějí sračky a blbosti a drby.

A hlídacího psa, který jediný může za ně jít denně do konfliktu, rvát se s hajzly… mění za pudlíka.

Který pobaví, štěká jen jako a slouží (Ale ne jim).

Tak to je s tím naším prostředím. Někdy mi připadá, že funguje divně.

Jako ten studený, skleněný stůl, na který nejde položit ruce, ani složit hlavu.

Dřevo a stavby, Leden 2012

Koncert pro bohaté

(Politická povídka. Ke stažení zdarma. Při citování a přeposlání nutno uvést název a autora. Autorská práva nejsou volným stahováním dotčena.)

Seznámení

Myslel si vždycky, že stačí se chovat slušně, dělat co nejlíp to, co umí, co mu bylo dáno, a přijde do nebe. V posledních dvou letech začal mít pocit, že to možná nestačí. Do toho přišlo to hloupnutí s mayským kalendářem a koncem světa. A nakonec ho o Vánocích pobolívaly zuby, byl z toho nervózní a zjistil, že i ostatní příbuzní a známí začínají chápat, že na Vánocích přežraných a se spoustou dárků je něco špatně. Když to říkal už před deseti lety, okřikovali ho.
Ach jo.
Jedna Petra Jirků napsala do časopisu Literárky dopis Co se to s námi stalo?

Jací jsme, jak to přemýšlíme? To už opravdu neznáme nic než peníze? Jen o ně jde, jak říkal ten mocí nemocný chudák z Hradu?
Co se to s námi stalo?
Ti zmrzlí bezdomovci jsou přece naši bratři, to jenom my jsme měli víc štěstí! Že jsou opilí? Že vy pracujete a pijete s mírou? Ale v tom přece spočívá to vaše štěstí, že dobře žijete a bylo vám dáno…
i pomáhat druhým…
… A nechali jsme politiky a úředníky, aby šlendriánem a chtivostí a hloupostí zbavili důchod toho hlavního – důvěry!
… Hnus a svinstvo přišly plíživě do naší země. Samy neodejdou a vy, Občané, nad nimi zavíráte oči.
Co mám dělat...?

(Celý dopis uvádím v příloze č. 1)

Jiří si všiml jejího příjmení, protože znal i jednu paní Jirků, a tak se začetl, ten dopis ho naštval, protože to bylo sice upřímné a citlivé lamentování, ale bez závěru. Bez nabídky řešení.

Napsal na ten dopis odpověď ve smyslu – jaký má smysl brečet? Je třeba říct, co já zítra udělám, abych pozítří nemusela brečet znovu. Co navrhuju, co by se dalo dělat… Ale protože se znal, věděl, že se na to musí vyspat a odesílat až další den…

Druhý den formulace opravil, dopsal, že se tou špínou (nejen politickou) poslední dobou také zabývá, a nabídl možnost jít na kafe či oběd (jestli jste z Prahy, paní Petro) a probrat to. Ale myšlenku, že psát bez nabídky nějaké možnosti, aktivity, jen zhoršuje náladu, v mailu nechal.

Když začátkem dalšího týdne čekal na Václaváku pod koněm a rozhlížel se, uvažoval, jak ji pozná – ale ona si ho našla sama.

Hubená holka, napadlo ho, když minulo překvapení nad tím, jak je mladá, jak milé a vstřícné umějí být ženy… Oříškové oči jako mokrá kůra topolu... Je jí tak kolem třiceti? Ta postava chlapovi moc radostí nenabízí, běželo mu hlavou, to snad i já mám kosti obalené víc…

Ale jak byla veselá! A živá. Živá do života. Bohatá energií přeskakovala náměty, odbočovala a vracela se. Chvílemi neposlouchal, jen se díval.

Seděli dlouho a jídlo dojídali studené, ještě kafe a dort. Ten měli dohromady. A jak si půjčovali lžičku a oči šly od rukou k obličeji, pochopil najednou, že tohle bude pokračovat. Udivený si uvědomil, že to může být jeden z mála vztahů, kde tělesná touha není na počátku to hlavní… Pozoroval Petru a zjistil, že ona už o pokračování ví, věděla to dřív než on. Otevřela oči víc, jako by říkala „Tak konečně už to víš taky,“ a když se jen pohledem tak blbě staromódně ptal (budeš moje, by nevyslovil), kývla a znamenalo to ano, budu.

Další víkend byli na běžkách u Bedřichova. Stačil jí, ale ta fyzička… a pozdě odpoledne byli v Liberci v bazénu, páře a sauně. Večer ve vytopené chalupě snědli večeři, vypili trochu vína a šli do postele. Už při mazlení usnul.

Probudil se někdy k ránu a šel na záchod. Cestou zpátky o něco zakopl, ale neprobudila se ani tak, jen se k němu schoulila a něco broukla...

„Tohle se mi ještě nikdy nestalo,“ řekl jí ráno.
„Mně taky ne,“ odpověděla vesele, „ale třeba si zvyknu…, když mám teď dvě těla.“

Byla hubená, útlá, jak píšou básníci. Říkal jí Kostřičko a často měl pocit, že je jí zima. Přehazoval jí přes ramena nebo kolena svetr…

Ale nebyla kostřička, a když ležela na břiše na posteli, většinou se jí hlavou zabořil mezi nohy a nabíral do zubů kůži na vnitřní a zadní straně stehen a pokousal jí prdelku, pevnou jak tenisák a jako do ruky.

Měla dvě vůně.

Ta běžná, na ven, do světa, mu připadala starodávná, trochu jako Kolnische water, kolínská, co se kdysi prodávala i nalévaná po deckách.

Ta druhá byla domácí a ničemu se nepodobala a nejsilnější byla upocená po souložení. Té se nemohl nabažit. A chytal kůží i obličejem ty slzičky těla, než se vsáknou a vypaří.

Ach, bože! Jak jemná a hladká celá byla!

Věřila v Boha. A její Bůh ji měl rád.

Nosil světlé šaty s veselými barvami. Hezky s ní mluvil a dobře jí radil.

Její Bůh s nimi byl i při milování a plácnul po zadku toho, kdo byl zrovna nahoře.

Večer a noc s omladinou

Setkání s Petřinou omladinou začalo krásně. Lehce a napoprvé zaparkoval.

Podzemí kavárny ve Vršovicích připomínalo betonový bunkr, na zdech ještě viselo pár větví, z nichž padalo jehličí.

Je na jevišti elektrika? Dá se vydržet ozvučení?

Elektriku měli, ale jen na vyrovnání nástrojů. A v koutě stála krásná, medová stará basa.

Skoro hned slyšel rozdíl mezi touhle skupinou na pódiu, kde se aktéři občas střídali, a jinými ohlušujícími kapelami.

S radostným potěšením pochopil, že tady se píseň taky aranžuje. Že tady někdo myslí na posluchače.

I na něj. Že tu někdo má nejen nápady, ale ví, že píseň je kumšt taky tím, jak se zpívá, hraje, předvede.

Chvílemi slyšel, co dlouho hledal – krásný, dobrý dvojhlas. Trojhlas.

Protože základem bylo ticho. Ticho se tu chápalo, od ticha se začínalo. A radost z muziky. Ta vířila vzduchem… Radost z toho, co tu předtím nebylo, co za chvíli skončí, co příště bude jiné.

Na pozvání basáka pak vystoupil na nízké pódium a bez mikrofonu recitoval Ortena, krásného, zimního…

„Na zimu myslil jsem, jež přísně duše drží v ledovém království…

V ledové růži…“

Půjčili mu kytaru, ale když začal jihočeskou lidovku, uslyšel dvě holky vedle sebe… Snadno ho přezpívaly, jen na dvou místech se mu povedlo vyjet nahoru, ale...

Ne, těmhle se do toho nemůžu plést.

Obě pak zpívaly proti sobě:

Já bych milovala takovýho chlapce,
kterej nosívává marcipány v kapse…

Hráli si pak už bez něj ještě se dvěma lidovkami, lidi se přidávali. Ten chvějivý dvojhlas ho očistil od pavučin a prachu, jako když Kopecký v Limonádníkovi čistí Hlinomaze.

Tohle můžu. Jo, to chci. Tohle můžu až do rána.

Objednal si víno a narovnal se a nadechnul.

To už Petra seděla u něj, ruku zastrčenou pod jeho svetrem.

Na mírně tázavé pohledy „Ten chlápek patří k tobě?“ odpovídala očima „Jo, patří.“

Zřejmě jim o něm basák něco říkal, protože zpěv kolem desáté utichal a začalo se debatovat, jen tak necíleně, o volbě prezidenta (ježišmarjá, politika!) a muzikanti si přisunuli celý stůl i s obsahem a židlemi.

„Vy už nebudete hrát?“ byl zklamaný. Pochopil, že asi ne, Petra ho připravila na to, že se bude mluvit. Oni se chtěli něco dovědět, k něčemu dostat. Poslouchal je, rychlé a chytré (děti, z jeho pohledu), jenže co oni nakousli, měl načtené a promyšlené, to, co se snažili rozplést, ty haldy informací, to on měl dávno utříděné, protože se tím zabýval nejméně o dvacet let víc.

Narodil se tak a jedna ze sudiček, kterou na nebesích hned uškrtí, jak tam přijde, mu dala do vínku ten cit pro spravedlnost a ty potřeby napravování světa...

Od mládí se k tomu lepšímu možnému světu zkoušel dobabrat, od Čapků přes antiku, přes Frankla, Fromma, Rodgerse k Machovcovi a dalším…

Tolik promrhaného času tím sisyfovským úsilím, kdybych ho raději promi… využil jinak.

A teď pochopil, že ho čeká zase další noc řečí a teorií. Místo aby pil víno a poslouchal a zpíval a miloval, bude debatovat, jak zlepšit svět. Sisyfos valil kámen, on si už dnes asi nezazpívá.

Objednal si dvojitou kávu fair trade, s mlékem. Takhle dobrý kafe jsme nemívali, vzpomněl si na dobu rudochů, uprostřed těch vzrušených argumentů a někdy i útoků, na které Petra, sedící vedle něj a s rukou zastrčenou za jeho pásek, reagovala i fyzicky.

„Vy jste hodně chytrej, že jo? Řekl kluk od bicích. (Aha, tak tohle je hlavní kohout, došlo Jiřímu.)

„Někteří jste tu o moc chytřejší,“ smál se. Jenže tyhle debaty já jsem vedl už před řadou let. Četl jsem knihy v době, kdy jen pár lidí psalo – ve srovnání s dneškem, kdy píše každý. Takže jsem nemusel tolik odfukovat plevy. A knihy byly většinou o tom, jak si lidi hledají místo na slunci. Taky jsem jako starší puberťák chodil k člověku, který ten systém, to pořadí hodnot měl hotové…

Samozřejmě došlo na volbu prezidenta…

„Ano, odpovím hned – jenom chci podotknout, že ta volba vůbec není tak důležitá, jak se nám snaží namluvit média těmi zábavnými revue, která kolem toho dělají. To není, nemá být hokej…“

„A co je teda nejdůležitější?“ zeptala se zpěvačka.

„Ne, počkej, jedno po druhým,“ kočíroval bubeník.

„No, já jsem rozumem feminista, takže moje volba byla paní Fischerová nebo paní Roithová. Nakonec jsem volil paní R.“

„Co to zase je „rozumem feminista,“ ptal se otráveně kytarista Prokop.

„To znamená, že chlapi se už po světě i u nás nadělali tolik hovadin a zla, že by měli jít od válu,“ řekla Petra a Jiří přikyvoval.

„Velice správně, má milá. Chlapi konec. Přepřahat. Střídáme!“

„Co je nejdůležitější,“ začala zpěvačka, ale přerušil ji Honza od baru:

„To jako myslíte, že ženský jsou lepší než chlapi?“

„No jistě!“ řekla Petra.

„Jistěže ne! Ale ženské jednak na rozdíl od našeho předstírání a hraní stále ještě rodí doopravdy a budujou hnízda, ale hlavně – nezorganizují se jako chlapi. Za ženské vlády by Hitlerová nebo Stalinová nikdy nezískaly takovou masovou podporu…“

Zpěvačka se natáhla a chytila Petru za ruku.

„Co je teda nejdůležitější?“ Petra se otočila k Jiřímu.

„Život. Láska… já vím, myslíte pro společnost…

Já myslím, že v současné době média. Tisk, televize i internetové deníky.

Stát proti bezmoci, bídě a hlouposti. To bez médií nejde.“

Starší pořízek poprvé zasáhl do debaty:

„To je teda pěkně v p...“

„Ano, plně souhlasím,“ pokrčil Jiří rameny.

„Tisk jsme si nechali poměrně dobrovolně zašantročit a dnes jsou jeho vlastníci v cizině a jejich jediným ukazatelem je zisk. Bulvár opanoval pole a pod jeho vlivem se zbulvarizovaly i tzv. seriózní noviny. V televizi totéž. Co tedy může jeden každý z nás bez bolesti či velké a soustavné námahy udělat?“ Tohle bylo jeho téma, jeho zanícená bolest. (Proč to sakra nedokážu lidem vysvětlit!?)

„Měli bychom klidně a trpělivě říkat všude kolem sebe, že je nezbytné třeba kupovat solidní, seriózní tisk.“

„Já tomu rozumím,“ řekl basák, „dobrý noviny můžou i pořádně zatlačit na politiky…“

Jiří pokračoval:
„Potřebujeme vysvětlit lidem kolem, že kupováním hloupých a bulvárních plátků podporují bulvarizaci veškerého tisku. Že kvůli úplnýmu prdu, kvůli chvilkovému pobavení ničí to jediné, co ještě může pomoci. Poptávka po kvalitních a solidních informacích musí vzniknout! Ta sama o sobě přivolá nabídku.

„Takže boj proti blbosti,“ shrnul basák.

„Já nevím, jestli boj je to pravé. Kdo bojuje, třeba i útočí, bere do ruky zbraň… Asi nejlepší by byla nějaká dohoda…“ řekl Jiří.

„Ale nemá smysl si povídat o kvalitě médií mezi sebou, tady a teď. Je třeba začít přesvědčovat zatím nevědomé, aby změnili své nákupy. A možná i prosit. Ano, i prosit! Sakra, že mě to tak škrábe…“

Zpěvačka (Zuzi? Jiří nepostřehl přesně jméno) moc spokojeně nevypadala.

Potom krátce došlo i na Zygmunta Baumana a dělení lidí na zahradníky a lovce… Jedni se starají, druzí kořistí…

„A má jednu myšlenku – jo, vy nevíte kdo,“ cítil, jak ho víno zpomaluje a začíná kolébat – „pan Bauman například v Individualizované společnosti píše o proměně lidí a společnosti, o našich instantních zážitcích, o kultuře bez věčnosti či trvalosti. Zdaleka není první, shrnuje v podstatě teorie… Ale to až někdy jindy…“

… Nakonec se přece povedlo ještě jednou začít zpívat, už jen u stolu, kytara, housle, basa a hlasy…

A teprve po téhle vsuvce přišly na řadu nápady, vínem zalévané.

Bubeník se zeptal první, ale zpěvačky Jiřího nepustily.

„Co teda se vůbec dá dělat – kromě doprošování blbů, aby se necpali bulvárem?“

„Proč hned blbů – oni za to v podstatě nemůžou, že nemají vhled. Že to nechápou. Vždyť celý ten dnešní systém je mele jak zrní, působí na každého… ano, no jistě že i na mě!

„Co tedy ten bojkot bulváru?“ – „Lidi, co čtou bulvár, nechodí na internet.“ – „Třeba jo…“

„Systém chce mít lidi pěkně normalizovaný a co nejhloupější…“ ozvalo se zezadu.

„Protože zábava pro hlupáky je levná zábava,“ řekl Prokop.

„A hloupým se dobře vládne,“ doplnil bubeník.

„Vezměte si jen, pro kolik lidí je reklama vrchol kultury…“ řekla Jitka.

„Co třeba začít psát do novin a do televize?“

Škára řekl tvrdě: „Musí být možnost odvolat poslance.“

„Co takhle nová přikázání?“ nadhodil basák. „No, jaký třeba?“ chytila se Zúza.

„Jez to, co se urodilo tam, kde žiješ.

Kupuj to, co udělaly ruce tvých sousedů. Třeba.“

„Já to znám jinak,“ řekla Jitka. „Jez doma, co máš, a v cizině, co ti dají!“ Smích.

Petra vstoupila mezi ni a Jiřího a objala ho.

„My už jsme to vymysleli. Uděláme koncert. Koncert pro bohatý,“ řekla.

„To je nějakej fór, ne? Proč pro bohatý? Bohatý maj sami dost – oni to zaplatí? Kdo?“ nastala změť hlasů.

Jiří dodal: „Fór to je. Úplně tu charitu obrátíme. Uspořádat galakoncert pro ty, kdo to zdánlivě vůbec nepotřebují…

Ne pro všechny slušný lidi, ne. Ne pro oběti zemětřesení. Pro oběti povodní. Ne. Ne pro chudáky bezdomovce na azylový dům. Ne.

Koncert pro boháče…“

„Ti to nepotřebují.“ Námitka Jitky.

„Ale ano, potřebují, nemohou bez toho být, jen to nevědí. Ale PROČ je dobrá otázka. Mluvme o tom!“

Koncert pro bohaté

(Koncert pro bohatý ho napadl původně jako látka na povídku. Četl před Vánoci v novinách, jak miliardáři budují své říše. Blbost titulku i článku byla na výši.

Napadlo ho – co kdyby to byla pravda? A sedl a napsal miliardářům, že myslí, že takhle se říše nebudují. Že dneska se v sebelepším krytu nemohou schovat, ostatně – kdo by chtěl žít v krytu?

Vždyť kryt je horší než vězení.

Ano, mohou se někam odstěhovat, kamkoli, žít v nejlepším hotelu či si postavit hrad.

Ale proč? Kdo chce doopravdy žít v cizině?

„Jste jedni z nás,“ psal. „Narodili jste se tu a jste tu doma. Není levnější a lepší jít pomáhat vytvořit svoje okolí? A – známe nějakou lepší prevenci, než je kultura?

Divíme se kreatuře, která někde postřílí děti, ale – čemu se vlastně divíme?

Vždyť všechny televize jsou plné krve a stříleček a smrtí a zabijáctví. A co počítačové hry… autoři se hájí – dáváme lidem, co chtějí, to je naše řemeslo… A dobrý kšeft, že? Zlaté westerny, blahé paměti, kde alespoň vždycky zvítězilo dobro!“

Chtěl jim napsat, jak se opravdu buduje říše – aby po člověku něco dobrého zůstalo.

A na ně, boháče, je vidět víc.

„Někdy se dá i za peníze něco dobrého udělat – kolik za rok potřebuje třeba nějaký slušný časopis?

Jaký roční rozpočet má solidní divadlo?“

Pokračoval v psaní, dokud nepřišlo to věčné ale.

Ale – vždyť já to neumím. Nedokážu to napsat tak, aby se k nim ty myšlenky dostaly. A potom přišel nápad s koncertem...

Ale potřeboval pro něj alespoň pár autentických pracháčů, aby vůbec věděl, jak zaměřit propagaci koncertu – povídkově. Jenže on jich znal jenom několik, ty slušný, odpovědný…)

Petra se podívala na hodiny nad barem.

„01:40 – poprvé zveřejněno,“ ohlásila.

„Tak proč?“ zeptal se bubeník.

„Základ už je v Galénově Bílé nemoci, promiňte, Čapkově.“ Tázavě se rozhlédl. Nic.

„Co s váma v těch školách dělali…“ ujel mu povzdech.

„No, na zemi se objevila Bílá nemoc a jako mor kosila starší lidi. Dr. Galén, chudinský doktor, na ni jediný našel lék, ale dával ho jen chudým, řekl, že od něj dostane lék jen ta země, jejíž vláda se zaváže, že už nikdy nepovede válku… Ta hra je mnohem složitější, tohle říkám jen kvůli rámci –

Dr. Galén očkuje jen chudé. Bohatým nic. Ti totiž mohou leccos dělat. Mají na to prostředky a tím i moc…

Takže proto ten koncert... Aby se prachoví neizolovali. Aby občas jezdili sockou. Koukali kolem sebe. Mluvili s obyčejnejma lidma.

A pomohli.

Než se stěhovat, izolovat, zakopávat – není lepší postavit tu společnost trochu na nohy?

Tohle a ještě jiné věci by jim měl říct ten koncert.“

„Přijde mi to jako pěkná blbost,“ poprvé se ozval světlovlasý pořez.

„Á, Škára se nechal taky slyšet,“ řekla Zúza, druhá zpěvačka, ale ne ve zlém. „Na všem něco najde.“

„Přijedem do Berouna a on řekne – Beroun,“ dodala Jitka a všichni se smáli. Pořez vrtěl klidně hlavou, jako že malinký si hrajou.

Ale Jiří to zastavil: „Taky si to někdy myslím.“

„Co?“

„No, že to nemá cenu. Jsem někdy už unavenej tím, co si beru do hlavy. Ale proč si to myslíš ty?“

„Ty pracháči, co maj rozum, ty už přece dávno něco dělaj. Charitu, orchestr nebo třeba fotbal. A ty druhý, ty budou blbý dál. Hrabat pod sebe. Hamy ham.“

„Dobře. Tak už máme dvě skupiny boháčů. Ale když na ty první dobroděje bude líp a víc vidět, myslíš, že ta druhá skupina zůstane stejná?“

„Asi ne. Protože trochu snoba je v každém – jé hele, Venca podporuje operu, co to? A to má o sedm padesát míň než já!“ parodovala Jitka.

„Jestli ví, co to je opera.“ Barman.

„No po tom koncertě už to bude vědět.“ Petra.

„Vy tam chcete mít operu?“ Neznámá.

„Když tam bude opera, nikdo nepřijde.“ To byl Škára a Zúza s Petrou se na něj zamračily.

„Nechte ho žít,“ zastal se ho Jiří. „Oponenta potřebujeme. I námitky, těch jistě bude!“

Bubeník s Jitkou se vrátili od baru.

„První otázky:

Kde to bude, kdo tam bude (kromě nás – smích) hrát. Kdo tam bude host? Musíme tam mít nějaký hodně známý lidi. A kdo to bude uvádět?“

„Tak od konce,“ řekla Petra. „Uvádět to bude Martina Kociánová a Petr Eben. Mělo by to být ve Smetance (Obecní dům), nebo v Lucerně, záleží na jednání.

Samozřejmě scénář ještě žádný není. Zatím házíme nápady. Ale něco už máme.“

„Na dramaturgii bude strašně záležet,“ řekla Jitka a všichni se podívali na bubeníka.

„Dáme si říct,“ řekla Petra i za Jiřího…, ten pokračoval:

„Mělo by tam být něco dobrého z hlavních žánrů… Z opery Dagmar Pecková a slíbil mi Ivan Kusnjer.

Melody Makers za starý šlágry. Havelkovy sestry budou zpívat krásný starý trampský písničky. Z písničkářů slíbili Jaroslav Hutka, Bedřich Ludvík, Terezka Palková, možná Radůza.

Strašně chcem Molavcovou se Suchým, dvě věci od Kubišový – ne Modlitbu…, ale to je všechno ještě ve hvězdách.“

Bubeník: „To je teda pěknej blázinec…, musí se dát bacha na dnešní kastovnictví. Někdy je mezi hudebníma žánrama nejen rivalita, ale až nepřátelství.“

Petra pokračovala: „Ale co bude dál – v půl jedenáctý koncert skončí, návštěvníci sami, pánové, odnesou sedadla a přinesou na kraj parketu stoly. Tahle akce musí být špičkově zorganizovaná…“

„Petra vám neřekla, že se bude potvrzovat účast a udělají se větší skupiny, kde vždycky jeden pán bude předem pozván, aby dokázal organizovat odnášení…“ poznamenal Jiří.

„Pak bude večeře při svíčkách a s hudbou – lehká klasika ­– a od jedenácti půl dvanácté bude ples.

Taneční orchestr, cimbálovka, dechovka…“ pokračovala Petra.

Bubeník se tvářil velice vážně. „Tohle pochopitelně nemůžete dělat vy dva. Samozřejmě to rozjedeme po sítích, ale… Takovejhle monstr chce profíka. Nebo agenturu, ale hlavně toho profíka. A to nevím, že by do toho šel někdo zadarmo!“

„Ano, zadarmo,“ řekl Jiří. „To je klíčové slovo.“

„A každý host ještě dostane dárek! Z chráněných dílen, ale navrhnou to výtvarníci, žádný kraviny,“ dodala Petra.


Petra odjela do Jeseníků za rodiči, i když se jí zrovna teď moc nechtělo. Po jejím odjezdu se Jiří znovu zabýval tím, co člověk může udělat, aby okolí bylo alespoň trochu slušnější. Jenže si neuvědomil, že proti černotě je potřeba se chránit, a začal propadat depresivní fázi. Její začátek mu utekl, a teď už jen proplouval tmavou řekou v lodičce, která se rozpouštěla.

Odvolal schůzky. Pokoušel se dělat si poznámky, číst, ale nic mu nešlo. V noci se budil a třetí noc nad ránem po bezvýsledném převalování vzal prášky na spaní a konečně – usnul.

Konec České země a její rozptýlení

Poslední kapkou před rozdělením Česka byla epizoda, které zpočátku nikdo nevěřil.

Pan X potřeboval pro firmu svého bratrance státní zakázku, chutnou a výživnou, a vymysleli zákon, že každý, kdo od státu bere nějaký příspěvek, důchod apod., bude muset mít a trvale nosit pod kůží voperovaný čip, který právě firma pana bratránka X bude dodávat.

Dodnes se všichni diví, jak to, že zákon prošel, ale ono už předtím se děla všelijaká zvěrstva – co např. amnestie na míru a její hloupé obhajování? Komunisti pevněji v sedle… nakonec i ty čipy se nějací blbové pokoušeli prosadit do zákona – zatím jen pro koně a psy – a zvrátila to teprve žaloba u mezinárodního soudu, žaloba jednoho chovatele, který na to měl.

Ne, že by Evropská unie byla nějaký výkvět práva a spravedlnosti, nota bene etiky (!), ale přece jen – ta špína v ní měla nějaké hranice. Jenže v Česku chyběly Elity. (viz příloha č. 2)

Když se proti podkožním čipům (představte si, že v televizi, když zákon prošel senátem, už vystupovali lékaři a vykládali např. důchodcům o praktickém provedení, rychlokleštích, dezinfekci, době hojení apod.) vyjadřovaly různé „osobnosti“ a každý říkal něco jiného, byl ještě klid – ale už před bouří.

Pak prezident – zřejmě spící – podepsal… Když se probudil, pochválil, státní správa je přetížená a bude to pro ni úleva, a teprve, když mu pořádně vysvětlili, oč se jedná, i on pochopil, že bylo příliš přestřeleno, ale to už bylo pozdě. Jako s tou fotovoltaikou…

A když pak proti čipům vystoupili důchodci, politici se poprvé doopravdy vyděsili, protože demonstrace probíhaly ve všech městech a důchodci (nebyli sami) se domlouvali přes internet!!!

A vláda povolala k tzv. obraně pořádku armádu…

Jenže – proč by v rozkradené zemi s rozloženou státní správou zrovna armáda měla fungovat?

Dlouho už nebyla povodeň a žádné mezinárodní cvičení, takže mnozí na jednotlivých úrovních jen uvažovali, jak by si něco přikradli a přilepšili si.

Výzbroj a výstroj, kterou dodali kmotři a kmotříci, nebyla kompletní a pochopitelně pořádně nefungovala.

Takže z některých kasáren ani vojsko nevyjelo. Těch pár vybraných jednotek to nemohlo zachránit.

Tlustí městští policajti, zvyklí sedět u obrazovek a sledovat špatné parkování a kurvy v měsíčním svitu, nebyli nasazeni, někteří vrostli do židlí a další se pro svá břicha nevešli za volant a s tržnými ranami v sádle je kolegové museli doprovázet domů. Ti normální a slušní pomáhali státním kolegům.

Skvěle se zachovala policie.

Jako jediná si uchovala určitou akceschopnost, ale její sympatie byly na straně lidí.

Takže policajti se při demonstracích domlouvali s organizátory a pouze zabraňovali excesům, rabování apod. Někteří měli široké stuhy s nápisem Patříme k vám. Jinde veliké knoflíky My jsme vaše policie.

Spolupráce veřejnosti s policií při těchto demonstracích byla skoro zázračná. Díkybohu jsou pamětníci a jsou i dokumenty.

Při sledování těch záznamů si člověk připadá jako v pohádkách. Policisté pasivně neplnící rozkazy nadřízených, policisté odmítající použít zbraň, policista, který láme klíček v zapalování auta s vodním dělem, aby se nedalo použít s jiným řidičem, skupina policistů, která odhazuje před čelem demonstrace těžké štíty, pendreky a kukly a řve na lidi, že oni taky mají táty a babičky, ale že se musí chovat slušně… Velitel skupiny si připíná velký knoflík Moje máma je tu s vámi!

Kdo nevěří, ať tam běží, chce se psát, ale první střihové pořady už šly, takže víte, o čem mluvím…

Bylo mi dáno zažít rok 68, 98, ale rok 2018 překonal všechno.

Jako by se všichni začali dovolávat dobra, mravních rozměrů…

Většina slušných lidí si vynutila slušnost. A díky policii, hasičům a zdravotnictví nebyli mrtví…

A policisté nestříleli, pistole zůstaly zapnuté v pouzdrech. Lidi ztloukli nějakého kapsáře, ale když ho policista – jeden jediný (!) – přišel zatknout, udělali poslušně uličku. Po policajtech nikdo nic neházel, ani nadávku, posměšek, nic. Ani zlé pohledy.

Když bouře neutichaly, zabarikádovaní politici znovu požádali o pomoc NATO.

A do země velice opatrně, bez těžkých zbraní a s jednoznačnou snahou vůbec porozumět situaci – vstoupila spřátelená vojska… Příchod byl velmi rychle připraven, v českých kasárnách byli kontaktováni všichni, kdo s NATO cvičili a měli kontakty venku. Ty prezident rychle povýšil…

Ale to, co následovalo dál, je ještě v živé paměti – je zbytečné to všechno popisovat…

Prohnilost poslanecké sněmovny, kde nebylo možno odvolat ani odsouzené zločince, kde byly přijímány čím dál nesmyslnější zákony po desítkách a stovkách novel, za něž nikdo neměl odpovědnost, přílepky, které měnily smysl zákona, krimem prorostlé správy plné korupce a strachu, krádeže ve velkém – poměry v zemi už ohrožovaly nejen okolní země, ale celou Evropu…

A obrovský vztek se najednou zmocnil lidí, vztek z beznaděje, a bylo nutno, aby prezident požádal o nucenou správu.

Volby už byly jen o tom, ke které zemi který kraj přijde. Veliká část Moravských zemí se přihlásila ke Slovensku. Slováci jako první vyhlásili tyto „uprchlíky“ za svou národnostní menšinu… Liberecko, Pardubicko i Hradec k Polsku. Jižní Čechy a část Moravy k Rakousku a zbytek muselo přijmout Německo…

Přišla Poslední večeře Čechů, štěstí se od nich odvrátilo. Země zahrádka jim zůstala, obdělávat ji mohli, ale spravovat už ji za ně museli jiní. Tak po sto letech skončili Češi svou samostatnost…

Třikrát za sebou přišli Češi o své elitní lidi… Může to nějaký národ ustát?

(viz příloha o Elitách)

A to byl taky čas rozloučení, poprvé zažil Petru nelaskavou a neveselou. I když poznal, že je rozhodnutá odejít, mluvili o tom ještě řadu dní.

On: „Ale Kostříčku, za komoušů bylo hůř. Dvakrát jsem se k emigraci rozhodoval a nakonec zůstal…“

A ona: „Ne. Nezlob se, ale nemůžu tu zůstat. Pořád se mluví o nevinných, ale tady je tolik kolaborantů, co rádi a dobrovolně a co nejvíc hloupnou… a líbí se jim to, být blbí, myslet jen na konzum, na vaření a hlavně nikam nesměřovat výš, nic dobrého nehledat…“

Usmál se.

„No tak kdo kupuje ty Blesky a Aha, to oblbující… Kdo čumí na bulvární televize a umí se bavit jen

o reklamě?“ zeptala se Petra.

„Četla jsem dobře toho tvého pana Čapka, a dokonce ani mezi námi nikdo nevěděl, o čem to je.“ Tohle generační vymezení použila snad poprvé a zarazila se.

Chtěl něco říct, ale natáhla k němu ruku.

„A jak tam dr. Galén mluví s tím novinářem (viz příloha), ne, s Krugem, a diví se, že je třeba platit kolik milionů, jen aby se psalo o tom dobrém, že je to třeba zaplatit… opakuju, zaplatit, aby se psalo o věcech dobrých pro lidi… a to je tady! I teď! Ale ne poprvé, ono se to vrací, opakuje!!!“

Kývnul. „A myslíš, že v Anglii to nebude?“

„Ve Skotsku… No… Určitě ne tolik!“

A na jeho skeptické přimhouření očí dodala:

„Však i kdyby! Tam mě to tak nepálí, jsem tam na návštěvě! Jenom na návštěvě. Tady… tady jsem byla doma.“

A byla celá zardělá.

„Koloušku můj,“ řekl prosebně, „půjč mi svoje koloušky.“

A když přišla blíž, rozepnul jí košilku a její prsa vzal do dlaní tak jemně, jako by se mohla odřít. Zavrtěla netrpělivě celým tělem, že nemá šimrat, ale pořádně stisknout.

„A ty mi je chceš odvézt, moje dva krasavečky.“

„To byla podpásovka,“ řekla a ustoupila…

Jenže on se natáhl a s rukama pod sukní si ji přitáhl zpátky.

„To já znám jednu podpásovku – jak čepičku chlupatou.“

Dodal už s ústy na jejím břichu a rukama pokračujícíma v obhlížení.

Znovu se odtáhla, a to nedělala často. Smutek v jejích oříškových očích nic nehrál.

„Jiří, Jiříčku můj, já už tady nemůžu… být. Já je potřebuju mít ráda, lidi… kolem sebe.

Víš? A tady je teď moc ráda nemám… Vidím je v metru, jak kupujou dál drby a blbosti.

Hlavně pohodičky, klídečky, aby se pobavili… my máme právo být hloupí!“

Ještě se viděl, jak ji doprovází na letiště. Měla s sebou jen dvě velké tašky, chtěla začít od nuly, nebrat s sebou nic… Letadlo se vzneslo. Srdce mu bilo, ale vevnitř byl celý sevřený, až se musel sklonit…

Potom se probudil a Petra stála nad ním.

„Co je ti? Proč nebereš mobil?“

„Proč tak blbej sen, probůh?“ divil se při čištění zubů.

Petra si vybalila a do koupelny hodila sáček s prádlem.

Jak to dopadlo

Hlavní nápor a organizační zátěž koncertu převzala agentura Schwarz s paní Burianovou v čele. Všechno tam vypadalo v pořádku, i když všude ležely diagramy a grafy s barevnými políčky, jmény, daty… Telefony neustále znějící různými melodiemi připomínaly tiché techno.

Ale spousta lidí volala či mailovala i Jiřímu – najednou se mu hlásili lidi, které neviděl dvacet let…

Po koncertě to bude horší. To se teprve probudí bulvár.

Každý den plný jednání a schůzek ho pomalu ale jistě vedl zase do depky.

Naštěstí se večer mazlili a tulili…

„Co člověk vůbec zmůže?“ ptal se Petry. „Kolik toho můžem zažít? Jak velkej kus země poznat?“

V té výměně těl, se kterou se naučili blbnout (co kdybych já byl Petrou a ty bys byla Jirka – líbilo by se ti tohle?), nabírali energii. Ne do baterek – do vody, která člověkem pořád teče.

Bylo málo sluníčka, a tak se spolu smáli Baumanově rozdělení lidí na lovce a zahradníky, které převedli na erotické pole... Jedni zemi vykořistí, vyloví a jdou dál. Druzí se o ni starají... A taky jeho typologii – Hráč, Turista, Zevloun. My jsme se učili cholerik, melancholik… Všechny typy si předváděli v posteli a měnili si je.

Jen si představte, co dělal hráč či turistka.

Ale tak docela veselé to nebylo.

„Na posledním voru na posledním moři za chvíli umře poslední lovec a poslední zahradník mezi lidmi.“

Zahradník: „Za to můžeš ty!“

Lovec: „Ty jsi se celý život dřel a přemýšlel, jak zabránit lovcům… To já jsem si alespoň užíval!“

„No a máme teda nějakou odpovědnost za svět? A jakou? A co s těmi lovci?“ zeptala se Petra.

„Jsou to všechno teorie, holoubku sivý.

Já, zahradník – narodil jsem se tak, mám v sobě i kus lovce. Jsem chlap, ale poslouchám i svou stranu jin. Nejen jang. Hodně věcí jsem pochopil až pozdě… a pak si najednou přijde hubená holka s prsty jako déšť… ne, koukej toho nechat, teď hraju turistu já…“

„Ale já jsem předtím toho zahradníka nedohrála…“

„To se nedá nic dělat. Jsem turista a ty jsi krajina. Pohorská vesnice. Vcházím do vesnice…“

Pauza.

Všichni víte, jak dopadl koncert pro bohatý. I ples.

Část dokonce přenášely televize, YouTube. Zábava dobrá. S háčkem směrem nahoru… Opravdu dobrá zábava má vždycky háček nahoru, někam výš. Zní to jako moralita, ale je to tak i čistě pragmaticky.

Vznikla Nadace bohatých pro věci chudých, kam posílali peníze i jen středně bohatí. Byla vyhlášena soutěž na architektonický plán azylového domu na Žižkově. Jeden pan majitel „díry v zemi“ koupil pro nadaci pozemek. Jiný dal k dispozici bezdomovcům a squatterům starší dům. „Já o ničem nevím,“ říkal pro tisk a úřad. „Dělejte si tu, co chcete,“ říkal chudákům. „A tohohle Pána si pamatujte.“ A ten Pán se občas chodil podívat a prošel dům… sám. A nechal udělat odbornější opravu. Čas od času i jedné Karolině nechal na stolku obálku. Pro ni i pro ostatní.

Mnozí boháči podobné věci už dávno dělali, ale teď se začali přidávat další. Někteří jen poslali peníze, jiní se ptali, proč oni mají suplovat stát, a někteří i pochopili, že pojem morálka, etika, slušnost je načase vytáhnout z hrobu!

Sněmovna, donucena tiskem, televizí a demonstracemi, nakonec odhlasovala zákon o odvolání poslance, senátora a zastupitele. Odvolání kým? Voliči! Zákon teď čeká na podpis prezidenta.

A přestalo se kupčit s povolenkami za znečišťování. A lidi si tak vážili i stromů, že za každý poražený u silnice vysadili dva další… A silnice se v zimě přestaly solit.

Všechno jde, když se chce.

Tady naše vyprávění končí. Právě v nejlepším se přece má končit, nebo ne?

Ale nám nezazvoní zvonec, protože pohádka právě začíná…

Pohádka, kterou budeme vyprávět my, zahradníci. Nejen dětem.

I lovcům a pro lovce. Aby uvěřili. Že dobré věci se splní.

A ještě jeden zázrak se na tomhle světě stal –

Petřino bříško začalo růst.

Krásný tvar.

Přílohy

Příloha č. 1

Dopis do Literárek, Petra Jirků: Co se to s námi stalo?

Čtu poslední dva dny noviny a jsem už plná strachu.

Jací jsme, jak to přemýšlíme? To už opravdu neznáme nic než peníze? Jen o ně jde, jak říkal ten mocí nemocný chudák z Hradu?

Co se to s námi stalo?

Ti zmrzlí bezdomovci jsou přece naši bratři, to jenom my jsme měli víc štěstí! Že jsou opilí? Že vy pracujete a pijete s mírou? Ale v tom přece spočívá to vaše štěstí, že dobře žijete a bylo vám dáno…

i pomáhat druhým…

Že se vám na ně nechce koukat, vy, pane a paní? Že byste se od nich mohli v těch mrazech něčím nakazit? Kupujete bulvár, smrdíte komercí, svými obaly zamoříte planetu, reklamy jsou vaše říkanky, vašimi hesly akce a sleva a vy, zrovna vy nad chudáky pokrčíte nos?

Oč jste lepší? Exekutoři chodí mezi vámi, drze vyvěšují odznaky svého úřadu a nikdo z vás se jim nepozvrací přede dveřmi hnusem? Nehodí jim kadění do okna!?

Nevíte, jak tenounká hranice vás dělí od bídy, nemoci, smrti… Nějak vás přestávám mít ráda, moji bližní, bojím se vás, vaše lhostejnost je maligní.

Co mi vyprávěl přítel:

„Co se mi včera stalo – byl jsem v Holešovické tržnici a šel jsem na tramvaj. A tam u zdi stála stará paní a prodávala na vánoční strom ořechy ve staniolu... Jak jsem ji míjel, myslel jsem si, že je blbá, ale vzápětí mi došlo (mně to chvíli trvá), že není blbá, že vlastně žebrá…

Nechtěl jsem se vracet, tak jsem pokračoval na stanici a četl si jízdní řád – nedávno ho změnili...

A tam zase na refýži babinka a s taškou na kolečkách. Mezitím přijela tramvaj, já babce povídám, že jí pomůžu, a ona, že ta taška je těžká. Tak jsem ji vzmachem (tu tašku, tu na kolečkách) vyhodil na plošinu – víš, jak jsem silen, byť se to nezdá – a paní jsem vytáhl za zápěstí a usadil na sedadlo. A ona pak – než jsem jí stačil zabránit, mi políbila ruku... Tak ti mi to leží v hlavě. Že nechci, aby mi starší čisté paní líbaly ruce za slušnost či dobrou vůli. A napadlo mě, že možná právě před podobnými zážitky se pracháči u nás – venku nevím – izolují, proto raději jedou zácpami autem, jen aby nemuseli tou sockou... nepotkali žebráka...“

Nechutnosti politiků začínají tam, kde jim to dovolujeme. Sedí se ve sněmovně s ostudou, zloději a zdiskreditovanými a nikdo z těch tzv. slušných neřekne – buď oni, nebo já! S takovými tu sedět nebudu! A nikdo nenapíše svému senátorovi, který si před Vánoci na hodinku odskočil z domova, aby si odhlasoval vyšší plat, že kvůli tomu ho nevolil…

A nechali jsme politiky a úředníky, aby šlendriánem a chtivostí a hloupostí zbavili důchodtoho hlavního – důvěry!

Důvěry a jistoty – teď je mi dobře, jsem zdravý a pomáhám těm, co už nemohou. Až budu já slabý a potřebný, pomohou jiní mně… To je přece ta základní lidská vymoženost – solidárnost, pomáhání…

Hnus a svinstvo přišly plíživě do naší země. Samy neodejdou a vy, Občané, nad nimi zavíráte oči.

Co mám dělat? /Petra Jirků/

Příloha 2 – O Elitách

Tolikrát byla v Čechách ještě naděje na dosah ruky, jenže – když chybí Elity a ty zbývající jsou zaměňovány za celebrity… Pro dobré fungování (samosprávu) jakékoli skupiny, od školní třídy přes okres, hejtmanství až k národu, je ELITA nezbytná…

Tihle lidé jasně nastavují žebříček hodnot a drží pevně štít, za nějž se nesmí.

Např. skupina puberťáků ve škole terorizuje slabšího – divného jedince. Nebo šikana na vojně. A stačí, aby se našel jeden statečný, který řekne – vyserte se na něj, dyť je to blbý... nechte ho bejt. Krutá, necitlivá spodina je většinou nádavkem zbabělá. Jakmile se setká s nesouhlasem a odmítnutím, stahuje se. Protože cítí, že mlčící většina podporuje toho čestného.

Jenže mlčící většina bez takové osobnosti nezmůže skoro nic, jsou v ní lidé slušní, čestní, spravedliví, vzdělaní, ale pokud jim chybí statečnost, dosáhnou jen málo.

Průšvih je, že při velkých konfliktech (válka, okupace) tihle skvělí zemřou první.

Mnohdy dřív, než se stačí rozmnožit, než předají své geny a vychovají potomky.

Je třeba mít tato jednoduchá fakta stále na paměti. Jen takoví LIDÉ jsou „solí země“. Své země.

A tohle říkám těm, co se stále diví: Po krátkém období republiky přišli náckové a vyvraždili ty nejlepší a nejdůležitější Lidi českého národa. (Jen proto mohli v r. 46 vyhrát volby komunisti.) A dále – pokud ještě nějakým zázrakem nějací lidi s velkým L zbyli, oddělali je komouši v padesátých letech v lágrech a vězeních nebo zabili na hranicích.

A když se ode dna podařilo vyškrábnout ty poslední zbytky a sem tam nějaké mladé, kteří pro lágry byli ještě malí, přišli v 68. roce rusáci, ne, nebudu to psát s velkým písmenem, a zabili nebo donutili k emigraci i to poslední malé množství Elit, co ještě zbylo. Tu poslední hrstku.

Žiju tady a jsem příslušník národa, kterému byli zabiti či jinak odstraněni ti nejdůležitější a nejlepší lidi, Elity, a to – tři generace za sebou!

Příloha 3 – úryvek ze hry Bílá nemoc, Karel Čapek

Novinář: A bohatého byste do léčení nevzal?

Dr. Galén: Je mi líto, pane…, ale to bych nemohl. Bohatí mají víc vlivu, že ano. Budou-li bohatí a mocní opravdu chtít – Na ně se víc dá, víte?

Dr. Galén užasle: Poslyšte, to by opravdu stálo tolik peněz, aby se psalo pro mír?

Baron Krug: Ano, to někdy stojí hromadu peněz, aby se psalo pro mír – nebo pro válku.

Dr. Galén: Vidíte, to mě nenapadlo –

Poznámka

Asi největší námitka čtenářů bude naivita autora.

Přesněji – jeho hlavní postavy – Jiřího.

Při jeho sečtělosti a vzdělání ta naivita udivuje. Ale jen do té doby, než si uvědomíme, že ne nadarmo připomíná dr. Galéna z Čapkovy Bílé nemoci.

Dr. Galénovi se pro jeho naivitu říkalo – doktor Dětina.

Baron Krug: A vy jste hrozně naivní člověk, doktore. Vy si myslíte, že můžete sám, docela sám, na vlastní pěst vynutit mír –

Málem jsem napsal, že naivita je pořád mnohem menší zlo než bezmoc, která se lidí někdy zmocňuje – ale naivita je dobrá.