Podle reakcí čtenářů jsem zjistil, že jsem článek špatně napsal a lidi v něm čtou něco, co jsem nezamýšlel. Proto jsem ho přepsal a tady je. Teď už to snad bude v pořádku.
Změna přichází, když něco končí a zároveň něco jiného začíná. Jednu změnu žijeme právě teď. Jak velká ta změna je a bude jen tuším. Co přinese?
Tak dlouho se čekalo, že knihu zlikviduje televize, že knihy a čtení změní čtečky a audioknihy, o internetu nemluvě. Ale nestalo se to.
Co se stalo doopravdy?
Proměna je v tom, že vyhrály ženy.
A vůbec nejde a nešlo o nějaké zápolení či o vítězství. Prostě jen daleko víc žen než mužů kupuje knihy, daleko víc žen čte a dnes myslím že i víc žen píše.
Ženy zkrátka převzaly žezlo i otěže literatury a muži se sami odsunuli na vedlejší kolej, mimo mísu.
Co všechno se muselo stát a stalo se od těch časů, kdy muži psali skoro všechny knihy a stvořili i všechny ženské postavy, o tom mám pár poznámek pod článkem.
Literatura, královna kniha, byla vždycky něčím a nějak „ohrožená“.
Teď tedy odkládá brnění a obléká košilku a sukni.
Proměna literatury začíná.
Co přinese, bůh suď.
Nebo spíš bohyně?
Takže – opakuju:
Kniha n e k o n č í, píšu jen, že končí její „staré časy“ a že žijeme její P R O M Ě N U !
Protože – knižní žezlo i korunu přebírají ž e n y , ženy jsou teď určující! A píšu to proto, že se jaksi mlčky dělá, že je všechno při starém. Není!
Ženy po spoustě let vlády mužů vyhrály, (bez tlaků, bez bojování) ony budou určovat v budoucnu běh literatury, ediční plány atd, ať se nám to líbí , nebo ne.
Po konci starých knižních časů přicházejí nové! A my tu proměnu žijem…
Vyhrály ženy. No a co?! Může se někdo zeptat. Ta změna – proměna je tak velká, že může přinést cokoliv. Protože navzdory některým názorům – žena není muž a naopak.
Několik poznámek k tématu:
Napadlo mě – co když umění není nekonečné? Co když umění má hranice? Co když umění je jako nějaká obří nádoba, která má stanovený- myšlený? objem? Co když ten objem byl už naplněn a teď jsou ti co nemají načteno znovu okouzleni „novými“ (a úžasnými) starými ariely či azurity, co se stanou bestsellery už v roce vydání! Co se s nimi stane za rok? Inu, za rok, to už budou legendou! Nebo v propadlišti. Přitom některé i počítačem psané knihy jsou díky finančním injekcím do propagace bestsellery opravdu.
Za onoho času platilo jako určité ocenění „mít načteno“. Sečtělost platila a patřila ke všeobecnému vzdělání, k základním znalostem. Něco jako že elektřina může být nebezpečná, i když není vidět, že auta jezdí na benzín, cukrovka roste na poli a v zimě může i napadnout sníh.
O míře sečtělosti se diskutovalo a některé žánry z ní byly vyloučeny.
Tak by mě zajímalo, co je dnes místo toho. Té sečtělosti.
Když píšu o konci tvorby, zejména psaní, pak začátky toho konce jsou možná někde v Americe 19.stol. Ano, v té „svobodné“ zemi začalo sešněrovávání autorů jakousi nepsanou dohodou majitelů a redaktorů „magazínů“, časopisů, jak o tom podrobně píše Jack London v knize Martin Eden. Kam to glajchšaltování dospělo dokládá kniha R. Ruarka – Medojedky, kde je ono vynucování pravidel představováno jako cosi pozitivního…Skutečným machrem na spolupráci s těmi nejbohatšími byl A. Hailey, ale to sem nepatří. Potom se beletrie rozdělila na žánry (thriller, detektivní) a každý z nich si stanovil pravidla a vedlo to až tak daleko, že první dáma detektivky, Agáta Christie musela být vyloučena z „klubu“, neboť porušila jedno z „pravidel“ Jaké? Inu – vrahem nesmí být detektiv sám. Josef Škvorecký si z toho dělal srandu a na každé „ pravidlo“ napsal detektivku – porušení. (Hříchy pro pátera Knoxe).
Dnes, kdy dvacetiletí píáři koučují a mentorují a na vysoké škole se studuje jak napsat titulek, tvůrčí psaní je učební předmět, uvažuju si hezky u sklenky vína o drzosti těch, kdo píší osnovy a směju se, protože drzé čelo lepší než poplužní dvůr a nevadí, že poplužní dvůr už není a neví se co to bylo, vždyť ani já to přesně nevím.
Ale samozřejmě že televize sebrala knihám jejich obrovskou a kromě radia neohrozitelnou popularitu, sledovanost, chcete.li Jenže – on si to už jen málokdo pamatuje u nás a za oceánem, kde byla televize dřív ještě míň. V zemích, kde vládly diktatury ještě sláva knih nějakou dobu fungovala, uměle, v uzavřeném systému společnosti.
Končí i překladatelé, je tu nejpřesnější internetový překladatel na světě a vůbec – je jen otázka času, kdy angličtina nahradí esperanto a konečně – sbohem, Babylone, zmatení jazyků!
O co jsme těmi řetězci, obchoďáky apod. jako lidi přišli? O rozmanitost, různorodost. Rozmanitost je drahá, tvrdí franšízy. Zvláštní je, že přírodě se to ještě nedoneslo.
Ať chceme nebo ne, umění už bylo. A ten konec (psaní) byl nenápadný – začalo to striktním psaním na objednávku – po cca šedesátých letech kdy „experimentování propadli i solidní autoři a nastalo vystřízlivění a návrat k tomu starému dobrému a k ohledům na čtenáře. Ohled na čtenáře, sdělnost, probírám jinde. ale učit se psát ve škole, je to dobré? Není? Autor, zvl. mladý, je tu od toho, aby dělal chyby. A z těch chyb on i další se učil…Ale třeba to tak probírají.
Pro malé země je tu ještě další průser – ve jménu ekonomiky a to se zvláště týká kultury se může zahltit knižní, hudební a další trh světovou produkcí a na místní autory už pak nezbývá ani místo ani zájem…možná, ale hlavně – díla autorů z malých zemí se nedostanou ven. Na tom by někdo musel mít zájem.
Další poznámky k tématu – a že jich je! na vyžádání.