Mladá žena se překvapí. Koupí poprvé v životě obraz, original současného autora a ten den, kdy si ho pověsí doma, se rozejde se svým milým. Co vlastně ještě dnes dokáže s lidmi a pro lidi udělat kumšt? Ten dobrý, pravý. Víte, který to je a jak ho poznáte?
Medovka to poznala. A to by bylo všechno, a – aha, ještě ten obraz! V podstatě se jedná o závěsný objekt.
Tady je:
Martin Patřičný, Nebe podzimu, (Draci) 80×90, skládané dřevo.
Původně jsem chtěla jen projít a zahlédla jsem jen zelené skvrny. Potom jsem viděla dva zelené – snad – draky na světlém pozadí. Takový ty papírový, jak si děti pouští po větru. A pak už jsem se dívala a i si k tomu dívání sedla. Pak jsem se šla podívat na srub, kterej navrhoval náš kamarád a na dřevěnou vanu a zase jsem se vrátila a dívala. Obraz už mi připadal známý – i jiný. Nakonec jsem ten obraz chtěla. Měla jsem chuť se před něj postavit, aby se na něj už nemohl koukat nikdo jiný.
Šla jsem se zeptat, jestli je na prodej a byl a cena byly skoro dva moje platy – měsíční. To bylo hodně, ale – mohla bych ho mít!
A jediný kdo mi mohl takhle nahonem půjčit, byl táta. Tak jsem uvažovala co si vymyslet za důvod, ale když se mi v telefonu ozval, řekla jsem pravdu.
Obraz? Od koho? Ptal se.
Nevěděla jsem. On to není docela obraz, je to ze dřeva…
No, jestli ho chceš doopravdy… vím, jak máš ráda moje rady –
A já vyhrkla – sem s nimi!
Tak si ten obraz zarezervuj do zítřka, že rozhodnutí bude zítra, i kdyby záloha byla nevratná…
Záloha?
No jistě. A v jaké galerii jsi?
Já jsem na Dřevostavbách, takový veletrh a tady je výstava – Umění dřeva se to jmenuje.
Tátu jsem poslechla. A draci přes noc ještě víc oživli. Řekla jsem, že je chci.
A poslední den výstavy jsem nechala na fakturu napsat tátovo jméno a účet a obraz mi pak zabalili a dali. Nebyl ani tak těžký, jak jsem čekala…
Oblíbenou reprodukci krajiny, kterou jsem doma měla jsem už předem sundala a teď jsem místo ní rovnou pověsila Nebe podzimu, jak bylo vzadu u podpisu a data napsáno.
Koukala jsem na ně, pozdní zimní odpoledne, venku sníh a najednou jsem měla husí kůži. Nemohla jsem ještě věřit, že je tady, u mě doma, že je můj a bude tady ještě i zítra a…
Když zazvonil telefon, nechtěla jsem ho brát. Pohled na displej – Michal.
No, ahoj.
Nechceš se teda sejít? Jsem kousek od tebe, ozval se.
Obraz neříkal nic, ale já jsem prostě najednou nechtěla – bůhvíproč – aby ho tu Michal viděl. A to už bylo asi to poslední a řekla jsem –
Tak jo, tak za půl hodiny v pícce, „naší“ pizzerii.
Než jsem vyšla, položila jsem tvář na většího draka, zdálo se mi, že voní.
Na ulici mě pak napadlo – ne, obraz za to nemůže, že už nám to s Mišou nějak nejde dohromady, ale určitě může za to, že jsem se rozhodla to ukončit hned, teď.
Může něco pověšené na zdi člověka ovlivnit? Změnit? Možná může. Budu si na vás muset dávat bacha, mí milí dráčci!
Když jsem vešla do tepla, Michal už seděl na našem místě a listoval v knížce. Na mně asi bylo něco vidět, protože místo pozdravu povídá –
Už máš doma nějakýho jinýho? A to jako myslel v bytě a chlapa.
Začala jsem říkat, co a jak se vždycky říká, že budu ráda, když jako budem přátelé a neklape nám to a tak…
A on pokyvoval a pak povídá –
Jo, poslední dobou už to s náma stálo za bačkoru, ale chtěl říct za hovno.
Trochu líto mi to přece jen bylo a on to řekl –
Je mi to líto, Mede, hodně líto. Jenže takhle by to smysl dál nemělo. (Říkal mi Medovko, Mede, ale to je jiný příběh)
Šla jsem domů, malinko padal sníh.
Nejdřív ze všeho si uklidím, napadlo mě. A jak jsem hledala klíč, rozhodla jsem se, že kabelkou, kabelkou začnu. Dám noviny na kuchyňský stůl a celou ji vysypu, těšila jsem se.
No, a na schodech mě napadly slova z oblíbený písničky mýho táty –
…Člověka k svému obrazu v ulicích teprv hledá, myslím, že Hegerka to zpívá,
člověka k svému/ obrazu/ v ulicích teprv hledá.