Nejsou a nemohou být lepší zákony, než nám dává příroda a myslím, že jestliže je ignorujeme, vymstí se to. A jeden z jejích zákonů či hlavních projevů, chcete – li, je rozmanitost. Nepřeberná a hýřivá jinakost, různost květů, listů, dřeva, lidí.
Ale lidi jakoby šli opačnou cestou. K čemu jsou třeba v kouzelném starém městě jménem Praha nějaké starbucksy, kfc? Pro koho je to dobré? Proč nemáme vlastní kavárny, každou jinou? K čemu slouží ty franšízy? Cui bono, probůh?
Snad je to tím, že mlčky tolerujeme tzv. glajchšaltování, že nám nejen nevadí stejnost, ale že se jí někdy někteří přímo dožadujeme. Proč by byl jinak u takřka legendární zastávky na D1 u Devíti křížů macdonald? Co ten tam probůh má co dělat? A i ten kačer je importovaný, proč? Mívali jsme nejkrásnější dětské knížky na světě! Kolik ve světě dostaly ocenění…A dnes?
Marcus Aurelius (Římský císař 161 – 180) píše O Přírodě – ale já jsem líný to sem znovu přepisovat – je to zvláštní zkušenost, číst Marka Aurelia, člověka druhdy tak mocného. Číslice v závorce znamenají roky jeho panování světovládné říši…
Napadá mě, že i ty časopisy, nakladatelství, co jen zahlcují čtenáře importem, jdou jaksi proti vlastnímu smyslu své práce. A tou přece není, nemůže být v první řadě zisk! ( Hle, ještě o tom sním…)
Málo se hledá, co máme svého, vlastního, možná lepšího, než ti světoví oskaři bestseleristé říkají. Nic doma nehledat a jen přejímat, znamená ochuzovat svět o rozmanitost, jít přímo proti duchu přírody.
Ale všechno, co jsem tu teď napsal, by asi nebyl problém zpochybnit. Kolik různých otázek mě napadá, otvírá se. Jen ten základní pocit z toho, že na krásných místech mého města jsou stále jako vejce vejci si podobné, stejné podniky, ten blbý pocit je nepochybný.
Naše dvě otázky:
- Jsem sám, komu to vadí?
- Proč tam lidi chodí?
Proč si, jak by řekla teta Kateřina z knihy o Saturninovi, nehledí svého? Jenže – jak si hledět svého, zavalený tím vším agresivním cizím?
Jeden z opravdu dobrých a celosvětově i hodně známých scénáristů, pan Jean-Claude Carriere píše :
Z ryze komerčních důvodů se vytratilo starobylé právo, které má každá společnost, každý národ, etnikum – vymýšlet si své vlastní příběhy a svým vlastním způsobem je vyprávět. Přijít o to právo je tak vážná ztráta, jako přijít o prostředky pro získání obživy.
Chléb a hry. Někam to svoje, to vlastní, jen tak předáváme a nevíme kloudně komu ani kam.
A proč?