Profil

Ivana Jiroušková, Galerie Art & Heart – Martin Patřičný a jeho Příběhy

Jdete zamyšleně po ulici, najednou zvednete hlavu a něco ve výloze upoutá Váš zrak. Nemůžete uvěřit svým očím a v tom okamžiku se Vám rozbuší srdce. Zaostříte a pozorně sledujete to divadlo. Nevíte, co vnímat dřív, jestli hru barev nebo dokonalost tvarů. Ponoříte se do světa fantazie a postupně se začíná odehrávat příběh. Nejprve pohled z větší dálky na celou tu krásu, po chvilce zaostření na detail a zase zpět na celek.

„Co to je? No to NEE, to není možný, to jsem ještě nikdy neviděl/a :-O No fakt, je to tak 😀 No to je teda bomba, naprosto úžasný. Pohled dobrý…., ale není to málo? Chtělo by to kontakt.“

Vstoupíte dovnitř a další řacha: „Ono je toho víc a každý úplně jiný, no pecka. A teď to přijde….., můžu se dotknout. Júúú to je ale příjemný, takový hladivý a mazlivý a hřejivý.“

A náhlé rozbřesknutí: DŘEVO, tedy vlastně Kus dřeva, ne vlastně kousky dřeva 😀 Ale nějaký divný….. jiný….., ale jak jiný? Nějak zvláštně jiný, dá se říct jedinečný nebo možná osobitý, zkrátka unikát.

Takové pocity překvapení a úžasu mají všichni, kteří u nás objeví nezaměnitelné výtvory Martina Patřičného. Pokaždé, když sleduji to divadlo, říkám tomu „dobrodružná výprava“, pokaždé mě to moc baví. Vždy je to stejné a u každého jiné.

Co je stejné? No ten proces objevování, úžasu a bušení srdce. Vidět tyto pocity v očích druhého je radostný pohled a Martin Patřičný prostě umí ten dětský údiv na tváři dospělého svými obrazy vykouzlit.

A co je jedinečné? Stejně jako každý jeho obraz a socha, tak i ten příběh, který sděluje, a který je objeven, je a u každého jiný. Někdo vidí, medvěda, někdo plamen, možná taky prsa, srdíčko, hvězdička, ptáček, kytička, jú a to jsou oči………

A co je to za příběhy a kdo je vypráví? Jsou to zázračné příběhy našich životů, které vypráví stromy a keře a Martin je vidí a umí je předat a navíc ještě parádně vykreslit. Díky své zručnosti vytvaruje další příběh, kde se potkává víc kámošů a kámošek, kteří si spolu povídají. A moc hezky si povídají. Hezky se to poslouchá.

A kdo ty příběhy čte? No my všichni, přeci 🙂 Nacházíme v nich své vlastní příběhy, říkají nám něco důvěrně známého, možná někdy překvapivého, každopádně stejně úžasného a jedinečného, jako je každý Martinův obraz. A hlavně nás to stále baví, protože každou chvilku můžeme něco nového objevit a něco úžasného zažít.

Co vlastně tedy je dílo Martina Patřičného a kdo je Martin? Martin je kouzelník s obrovským srdcem, šikovnýma rukama, šibalským úsměvem a jedinečným talentem. Jeho dílo je: láska na první pohled, touha po doteku, dobrodružství příběhu, dokonalost provedení, soulad s přírodou, pohlazení po duši a hlavně neustálé objevování, údiv a úžas :-O

Kde tohle všechno můžete zažít a hlavně, jak to prožívat stále a každý den?

Místo a čas konání výstavy :-DDDDD

Krásné prožitky a možná i stálou lásku a radost, kterou si můžete dopřát, Vám přeje

Ivana Jiroušková
Galerie Art & Heart, Jungmannova 18, Praha 1

Prof. PhDr. Ing. Jan Royt

Martin Patřičný pracuje se dřevem, které člověka provází od jeho kořenů. Strom se objevuje v náboženstvích snad všech kultur. Uprostřed ráje stál strom života, plod utržený ze stromu poznání způsobil pád prarodičů. Staří Germáni uctívali světový strom Yggdrasil a staří Slované ctili své bohy v zatiší posvátných hájů. Šum stromů připomínal hudbu, a proto stromy dle Ovidiových Proměn přišly potěšit bájného Orfea, jenž truchlil nad zrátou svojí milé Euridiké:

„Sem jakmile na kraj si sedl potomek Apollónův a rozechvěl struny své lyry, stín se dostavil hned: dub posvátný Diův sem přišel, černých topolů háj a křemelák s korunou štíhlou, lípy měkkého těla a buky a panenský vavřín, křehké lískové keře a jasany na kopí dobré, bez suků vysoké jedle a s jedlými žaludy duby, platany, ke snění zvoucí, a javory různobarevné, vrby, na březích vzrostlé, a u vody rostoucí lotos, zimostráz, zelený věčně, a tamaryšek, keř útlý, myrta dvojitých barev a kalina s bobulí modrou. Břečťane popínavý, i ty jsi přišel a s tebou listnaté révové keře a jilmy oděné révou, habry a smolnaté smrky a planika červenoplodá štíhlá a ohebná palma, jež odměnou vítězi bývá, sosna přišla sem též, své jehličí zježené majíc, milá máteři bohů, neb Kybelin miláček Attis, ztrativ svou podobou lidskou, v kmen sosny se proměnil tvrdý.“

Mimochodem, slovo socha je spjato odpradávna s dřevem, neboť má svůj původ v „rozsochaté“ koruně stromů. Touto chválou stromů, které poskytují základní materii nejen pro řezbářskou tvorbu, jako bych předeslal životaběh a tvořivé úsilí Martina Patřičného.

Výtvarník Martin Patřičný pokračuje v tradici jednoho ze svých předků, kteří po několik generací pracovali se dřevem. Jeho strýc Karel Rubáš, řezbář a soustružník dřeva z Janovic nad Úhlavou, korigoval první pokusy mladého adepta a vedl ho nejprve ke zvládnutí řemesla. Na počátku to byla náročná práce dřevorubce, kterou Martin Patřičný poznal během dvou let na Vlašimsku. V průběhu devadesátých let se čím dál tím intenzivněji věnuje soustružení a řezbě. Na samém konci devadesátých let, proslulém politickými změnami, Patřičný začíná vytvářet originální pulpity na noty, které upoutají zájem odborníků i veřejnosti. Po roce 1989 se rozhodl, že se více bude věnovat volné tvorbě. Na své první samostatné výstavě, uspořádané v roce 1991 v Praze na Příkopech (katalog s fotografiemi Jana Pohribného), představil M. Patřičný kromě výtvarných děl ještě bytové doplňky ze dřeva. Následovaly další menší výstavy v Týnci nad Sázavou, ve Strakonicích či v muzeu ve Slaném. Výtvarník na takovýchto výstavách nejen seznamuje zájemce o uměleckou tvorbu se svými díly, ale konfrontován s názory návštěvníků získává i sebereflexi, která je důležitá pro další práci.

První větší zájem médií zaznamenal Patřičný v roce 1993 jako reakci na výstavu v pražském Rudolfinu, kterou pořádaly Česká filharmonie a Galerie Justitz. Ještě v témže roce obdržel pozvání k účasti na výstavě v Rakousku (Jan Brabenec). I v dalších letech se věnuje tvorbě originálních hudebních pultů a představuje je na výstavách na HAMU (1994, Malostranské náměstí v Praze), na prestižním veletrhu hudebních nástrojů ve Frankfurtu nad Mohanem (1995) či v roce 1998 v Obecním domě v Praze na výstavě Dřevo a hudba. V roce 1996 vydává při příležitosti druhé výstavy na HAMU první větší katalog (foto Vladimír Svoboda, grafická úprava Dan Pešta). V roce 1997 vystavuje v zámku v Klášterci nad Ohří, v galerii Ve věži na Mělníce či v galerii Ikast v Dánsku. Neméně bohatá na výstavní činnost byla pro Martina Patřičného léta 1998–2000.

Za všechny výstavní akce je třeba připomenout jeho velkolepě koncipovaný projekt v Národním muzeu v Praze – Dřevo krásných stromů (podzim 1998 – zima 1999). Právě na této výstavě byla pokřtěna stejnojmenná kniha. Při této příležitosti byly pořádány i tzv. Dřevěné večery, na nichž M. Patřičný seznamoval veřejnost nejen s prací se dřevem, ale i s poezií a živou muzikou.

Tyto akce probudily poměrně veliký zájem kulturní veřejnosti, a i proto se M. Patřičný podílel společně s V. Větvičkou, Hanou Hegerovou a nadací Partnerství v roce 2000 na vyhlášení Dne stromů a dřeva, kterému pomohlo opět Národní muzeum v Praze. Tam byla téhož roku instalována výstava Den stromů a dřeva (M. Patřičný – dřevěné objekty, V. Michálek – fotografie). V roce 1999 se Patřičný zdárně pokusil vyjádřit své pocity také beletristicky, a to v knize nazvané Patřičný nejen dřevo (nakladatelství Ivo Železný). Zkušenosti z práce se dřevem vtělil Martin Patřičný do dvou knih: Pracujeme se dřevem (1998, nakl. Grada, dočkala se již třetího vydání) a Dřevo krásných stromů (1998, nakl. Ivo Železný dvě vydání, třetí přeprac. Grada 2005). O obě knihy je stále zájem, který je udržuje na knižním trhu.

V letech 2003–2005 Patřičný více vystavuje v cizině. V jarních a letních měsících roku 2004 je to série výstav v Holandsku (Haag, Naarden), kterou pořádala holandská Nadace de Boscant, České kulturní centrum v Haagu a Comenius museum. V dalším roce mají možnost vidět Patřičného díla diváci ve Stockholmu (České kulturní centrum), na mezinárodním veletrhu řemesel v Mnichově a v Liège. Oceněním jeho dosavadní tvorby bylo i to, že v roce 2004 obdržel od Fédération Nationale de la Culture Française bronzovou medaili (Médaille Bronze – Art-Décoratif).

V roce 2005 vystavuje větší kolekci svých děl v pražské galerii U prstenu a účastní se přehlídky International salon of modern art ve Versailles, kde získal Médaille de Vermeil. V následném roce vystavuje v galerii Studna v Liberci a v galerii Celebris v Hradci králové. V letech 2006 a 2007 obeslal Patřičný svými díly Salon nezávislých v Paříži. Na přelomu roku 2006–2007 pak nejprve představil výběr svých děl (společně s akademickým malířem Miroslavem Houštěm) v Parlamentu České republiky, později ve Vodárenské věži v Táboře, v galerii Ikaros ve Slaném a na Výtvarné scéně v pražském Karolinu. V březnu letošního roku se Patřičnému podařilo prezentovat svá díla v kanadském Torontu (North York Center – Public Library).

Patřičnému není cizí ani popularizace práce s dřevem mezi širší veřejností, jak o tom svědčí 26dílný seriál Kus dřeva ze stromu, který v loňském roce odborně připravil pro nadaci Dřevo pro život, byl s Bedřichem Ludvíkem autorem scénáře a všemi díly provázel diváky. Česká televize vysílala první polovinu seriálu v roce letošním, na druhou část se můžeme těšit od počátku příštího roku.

Tvorba Martina Patřičného má několik výtvarných poloh. Jeho dřevěné sochy, například ležící (2/10), tvarově čerpají z výtvarné tradice evropského (např. Henry Moore) i českého umění (např. F. Bílek, L. Zívr). Patřičného vkladem je to, že dovede velmi citlivě využít „řeči dřeva“, to je jeho přirozené struktury, barvy i haptických kvalit. U řady děl je také patrná inspirace hudbou: venkovský koncert (8), po tanci (1/24), podzimní housle (25).

Patřičného invencí jsou dřevěné skladby, koláže, mozaiky, které vytváří z různobarevných dřev, rozličně povrchově upravených. Navazuje v nich nejen na tradiční techniku intarzie, ale můžeme vysledovat i zřejmé inspirace supermatismem, informelem či kolážemi, jaké vytvářel například Jiří Kolář. Na starších dřevěných objektech kombinuje Patřičný dřevo ještě s výstřižky z knih, novin či hudebních partitur až sto let starých. U Patřičného dřevěných závěsných objektů můžeme vysledovat dvě hlavní výtvarné polohy. První lze nazvat abstrahující, kdy jde o senzuální krásů tvarů, barev či o kontrasty hladké plochy a vystupujících reliéfních aplikací, deska − vlna (1/10). Druhou pak metafyzicky předmětnou, kde zobrazené předměty či použité staré dřevo jsou reminiscencemi vzpomínek, na skutečné i snové události. Jsou jimi například staré vzkazy (4/11), stavba věže (13). Vynikající znalost řemesla mu umožňuje vyjadřovat se ve dřevě tak jako málokomu.

V našem světě moderních technologií, vzdalujících člověka přírodě, jsou Patřičného dřevěné objekty svou výraznou senzuální krásou potěchou pro duši a návratem do světa fantazie.

Prof. PhDr. Ing. Jan Royt
podzim 2008

Bedřich Ludvík, režisér a písničkář – Dva obrazy

Abych mohl napsat tyto řádky, musel jsem sednout do auta a jet na chatu ke Kralupům. Tam jsem svěsil ze zdi obraz Martina Patřičného Ohledně erotiky a odvezl ho do Prahy. Tenhle obraz jsem koupil napůl se svou přítelkyní a dohodli jsme se, že kdybychom se rozešli, tak ho rozřízneme na dvě poloviny. V Praze jsem si tento obraz pověsil k druhému obrazu Martina Patřičného, který mám a který se jmenuje Dřevěná knihovna. Ten jsem dostal po natočení seriálu Kus dřeva ze stromu. V se­riá­lu Martin Patřičný představil televizním divákům nejen víc než třicet druhů dřeva, ale i svůj ateliér, domácnost, knihovnu, vnuka Jirku, milované básně Emanuela Frynty a dalších básníků a sama sebe.

Díval jsem se na ty dva obrazy a hledal příčinu a důvod, proč jsem se rozhodl ve svých pětapadesáti letech, poprvé v životě, vlastnit umělecké dílo a proč se už teď těším na každý další kus „Patřičného dřeva“, na který si našetřím.

Obrazy, a vůbec všechny artefakty, které Martin Patřičný při­vádí na svět, mají pro mne hned několik vrstev k vnímání. Kdo jeho díla nezná, nikdy je neviděl, těžko se mu vysvětluje, jak je mnohovrstvé a významové. Když napíšu, že Martin Patřičný skládá vedle sebe různé kousky dřeva, všichni pokývou hlavou a řeknou: „Aha, intarzie!“

Ne, Bože, ne! Dílo Martina Patřičného není intarzie a nemá s intarzií ani nic společného. Intarzie je pouhý ornament, manýra, brilantní, ale přece jen bezobsažná ozdoba, dobrá snad k exhibici zručnosti a k ukrácení času. Dovedu si představit, jak ji sestavuje trestanec, aby mu pobyt ve vězení rychleji utekl.

Patřičného „dřevěné obrazy“ nejsou nic takového. Žádná ma­nýra, opakující se stereotyp, bezobsažná skládačka. Ale co tedy jsou? Snad nejblíže mají k velmi specifické koláži. Semelou ve svém prostoru všechno: krásné dřevo, poškozené dřevo, rukou psaný text, fragmenty tištěného textu a vystříhané obrázky z novin, ale především dřevo všeho druhu.

Už z dálky vás zaujmou a přitáhnou blíž svou teplou, měkkou, vtahující barevností. Přistoupíte blíž a Patřičného obraz vás pohltí do svého svébytného dřevěného světa. Vše je v něm sestaveno z materiálu, který vedle příběhu obrazu, vypráví ještě svůj příběh. Jako celek jsou Patřičného obrazy klukovsky hravé a jakoby ledabylé, v detailu jsou pak až mrazivě dokonalé. Jejich témata, kompozice, pojetí, to vše je vstřícné, komunikativní, příběhové. Dobře naladěni přistoupíte blíž a narazíte na nekonečný podsvět v úzkostně perfekcionistickém provedení. Co kus dřeva a dřevíčka, to další obrázek, miniatura.

Samozřejmě, rozkrytí celku na nekonečné množství drobných detailů najdete na lecjakém obraze. Někteří staří mistři si v tom vyloženě libují. Ovšem jejich detaily jsou plně v jejich rukou. Oni si je vymyslí a do obrazu sami namalují. S detailem v dřevěných obrazech Martina Patřičného je to jinak. Jak celek obrazu pečlivě komponuje, tak do detailu svých obrazů naopak ochotně pouští náhodu. Aleatorická hudba v symfonické básni. Tak v obrazech Patřičného dochází k jakémusi pnutí mezi vysoce organizovaným celkem a vysoce svobodným detailem.

A to ještě zdaleka není všechno, protože pak přijde to hlavní, to nejdůležitější u tohoto nebořícího umělce: dotek. Jestliže u jiných uměleckých děl, jiných umělců je dotýkání zakázáno, tak dřevěných obrazů Martina Patřičného se prostě dotknout musíte! Neříkám, že je musíte celé ohmatat, ale bez dotyku to nepůjde. Bez něho byste jeho obrazy nevychutnali do konce.

Ano, jsou ze dřeva, z kousků dřeva, někdy z nepřeberných druhů, jindy třeba jen z jednoho javoru. Tahle hmatová konzumace, tenhle intimní vhled do dřeva, přináší něco, co vám žádný obraz na plátně neumožní, protože barva na plátně je přece jen něco zcela umělého, kdežto tady jste stále v tom nejpřirozenějším dřevěném světě, v materiálu, který je starší než lidstvo samo.

Mám ty dva Patřičného obrazy už skoro rok a užívám si jich jako pobytu v lázních.

A ještě dva drobné postřehy na konec:
Když jsem vezl obraz Ohledně erotiky z chaty, musel jsem jej chvíli vézt i metrem a tramvají. Měl jsem obraz pod paží, a byl tedy vidět. V poloprázdném metru i tramvaji během krátké chvíle přitáhl pozornost všech žen, které tam byly, od dívek po zralé paní. Z toho jsem pochopil, že obrazy Martina Patřičného jsou velmi erotické.

Než jsem tuto studii začal psát, dobře jsem si obraz prohlédl. Zjistil jsem, že je sestaven ze 40 dřívek. Jak to ten Patřičný dokáže, vnutit soudnému člověku, jako jsem já, čtyřicet dřívek za půl měsíčního platu!?

Jak? Je prostě umělec!

Bedřich Ludvík – režisér a písničkář
zima 2008