Díla

Pult na noty, němý sluha hudby, musí hlavně sloužit, a kdyby nesloužil dobře, je na vyhození. Když teď pomineme umělce, kteří se bez efektů neobejdou a při divokém křepčení po jevišti by pult možná i poškodili, přicházíme tam, kde jsou jiní muzikanti doma, do orchestřiště divadla, do síně koncertní a tak. Taky jsou tu určité efekty, fraky třeba, předepsaná pravidla chování…a najednou do tohohle domova hudby přichází někdo jiný, někdo trochu odjinud. Někdo, kdo dělá pult na noty jako original.

Ano, i on sem do Rudolfina, Obecního domu a tak- patří, je umělec –

vždyť už práce s masivem je dneska kumšt – umělecké řemeslo a on dělá unikáty. Jenže je zároveň nějaký jiný, jeho řemeslo je jiné. Dělá rukama jiné pohyby než houslista nebo harfenistka. Nemusí se nikomu podřizovat, slouží, a přece je pánem. I když…

Pult pro noty. V Rudolfinu ve foyer jich bylo na třech podiích 23 a každý jiný! (pořadatel Česká filharmonie a galerie Justitz)

Patřičný dělal sluhy pro noty, a přitom sám noty neuměl! No, tak věděl, kde je C, houslový klíč, délku znaku s praporkem, ale pořádně noty – tu další důležitou lidskou abecedu – neuměl…

Jak to s pulty začalo?

Na začátku bylo slovo…Jeden pán prostě utrousil nějaký nápad, který se stal – jak se dneska říká – pro druhého výzvou.

Nebo – ten kdo byl od mládí ne-mocný hudbou (horší sluch) a chtěl přesto do společnosti téhle královny tónů patřit, musel si hledat zadní vrátka a třeba jen – držet té královně vlečku.

Možná tu na počátku byla i úvaha dřevaře, co to udělá, když místo anonymních tenkých skládacích kovových pultů nastoupí dřevo, dřevo pro nástroj i pro stojan?

Už je to jedno – pulty vznikaly zhruba v letech 1990 až 2000 a já jsem se díky jim potkal s lidmi, ke kterým bych se jinak nedostal

Notovými pulty se pokud vím u nás nikdo nezabýval, byl jsem pozvaný do Německa a Rakouska tam sem tam někdo něco takového dělal.

Co u nás?

Zkuste si představit rok 1993- ten zmatek na kulturní scéně! Řada soudružek a soudruhů musela opustit svoje místa, na ta místa nastoupili disidenti, nebo alespoň topiči a do toho přicházeli umělci zvenku…

Když jste tenkrát měli zajímavý nápad, stačilo jít a zeptat se…

Tak jsem se do sídla filharmonie šel zeptat a bylo to.

Paradoxně – zároveň s mojí výstavou, umístěnou na třech velkých podiích ve foyer probíhala ještě jedna výstava jiná, putovní, jmenovala se Má vlast a připravil ji fotograf Jan Šimon Fiala -byla tu paní Eremiášová, krajkářka, pan Vízek, sklář, Zdenek Hajný, Miroslav a Olga Hudečkovi…

Na vernisáži hrál Josef Suk a paní Molavcová mě představila Jiřímu Suchému.

Když si na to všechno myslím dneska, asi nejvíc pro mě znamenala ta různá setkání…

K Pražskému jaru 1998 jsem pro Obecní dům dělal jinou výstavu Dřevo a Hudba a setkal jsem se na zahájení s Liborem Peškem, který byl tehdy dirigent orchestru v Liverpoolu a přijel s ním. S orchestrem. A na zahájení důrazně a cizojazyčně upozornil na mou výstavu a představil mě…

Skladatel Petr Eben na jiné výstavě jeden pult koupil a po čase jsem mu ho opravoval, když se po pádu štípla horní deska…

Ivan Kusnjer byl podle mého jediný, komu finanční úřad uznal original pultu na noty a on ho mohl zařadit do nákladů…

Díky pultům jsem se poprvé sešel s Jaroslavem Svěceným.

Rudolf Firkušný chtěl jedno odpoledne v sídle Filharmonie vyzkoušet stabilitu a mechaniku stojanů, chodili jsme a zkoušeli a povolovali a otáčeli. Možná měl v přízni truhláře?

Dirigenta Jiřího Pinkase jsem znal z chalupy a teď jsem se od něj dověděl, co nemám říkat a proč.

Václav Riedelbauch mě dvakrát pozval do sídla HAMU, i se dřevem, vystavovat, rozumí se.

Pro orchestr Harmáčkův, jmenoval se Causa bibendi – důvod k napití, jsem dělal stojan v podobě láhve.

Tak si říkám co by se stalo, kdybych s těmi notovými stojany pokračoval.

Určitě bych neměl čas udělat spoustu obrazů ze dřeva, ale zase bych se dostal jinam.

K prostorovým věcem, designu…Po výstavě v Obecním domě se mě ptali na prodej a na sběratele…

Znáte nějaké takové, co sbírají pulty na noty? Ptal jsem se jich zas já. Jaká je situace dnes, nevím.

O hrušce se zpívá, i Vlasta Redl třeba, který vrazil do bigbítu kus dechovky, a jak dobře!

Napadá mě – kdyby třeba třešeň mohla zpívat, kterou skladbu by dala?

Dechovku z venkovské zábavy? Z lásky jsem k vám páni muzikanti, z lásky jsem k vám přistoupila…