Psáno v r. 2016
K většině exotických dřev jsem se dostal ještě za totality v kralupské dýhárně (ne, ta už nefunguje). V té době u nás literatura o dřevě v podstatě nebyla, něco nastudovat se dalo jen v němčině a o problematice názvů exotů jsem se něco dozvěděl až po letech od ing. Bohumila Hurdy (Výzkumný ústav dřevařský, ředitel, autor skript a knih apod. Děkuju!) O práci s exoty jsem věděl něco málo i od svého strýce Karla Rubáše, který se s nimi seznámil, když v Praze studoval na dnešní SUPŠ v Praze na Žižkově. A některé kousky a dýhy jsem dostal od přítele prof. Ericha Václava, který mi mnohdy trpělivě odpovídal a vyprávět určitě ještě bude. Něco mi věnovali lidé, kteří k tomu dřevu mnohdy přišli bůhvíjak…
Měl jsem v dílně a v ruce převážně tzv. nožové zbytky po krájení dýh, vlastně středové fošny prošlé pařením. A jinak krajiny, jak se říká vrchním částem kmenů mnohdy s kůrou, které se odřezávají před pařením a krájením (a prodávaly se zaměstnancům….).
U exotů nehledejte letokruhy v našem, domácím pojetí, jejich prostředí i růst jsou výrazně odlišné. Růst, mnohdy zvláštně točitý a ještě střídavě točitý, jak mi bylo řečeno, je zaznamenán v jejich tělech, takže např. řadu z nich – mahagon, padouk, gaboon, bubingo – nelze ručně hoblovat. I běžná hoblovka dřevo vytrhává. Zejména štípání je ve srovnání s našimi dřevy velice obtížné. Využívají se (dále uvedené dřeviny kromě ebenu) především na krájení dýhy pro dýhované dílce, nábytek.
Po počátečním překvapení, okouzlení a seznamování jsem zjistil, že mám raději dřevo stromů našich.
České dřevo na český stůl! Ano. Zejména někdejší prý masovou oblibu mahagonu jsem nikdy nepochopil. Mám rád světlá dřeva a světlé prostory.