Habr (Carpinus) Hornbeam; Weißbuchen
Tvrdé dřeviny s cévami volně roztroušenými zakončíme tím, který bývá počítán k nejtvrdším – habrem. Habr je svalovitý svalovec. Z habru vyroste naprosto neprostupný plot. Možná právě proto, se říká Habří, Habrová, Habrůvka.
S čím je možné si habr splést? Snad s mladým bukem, který má trochu podobné listy. Ale když budou růst blízko sebe, tak ne.
Mladý strom má mnohdy pokroucený a svalcovitý kmen, ale habr v zápoji má kmen rovnější. Habr na horším stanovišti dorůstá maximálně 15 metrů, kdežto v lužním lese může výjimečně dosáhnout až 25 metrů
Stejně jako buk má i habr až do dospělosti poměrně hladkou kůru, borku, ale je tmavší než stříbřitá buková a s šedými, tmavými pruhy. Borka kopíruje svalovitost kmene. Podíváme-li se pod kůru – povrch je rýhovaný, přesto, že většina stromů je pod kůrou hladká. Musím znovu a znovu zdůrazňovat různorodost dřeva. Dřevo není stejné ani v jednom kmeni. Ani u habru, který je homogenní a nemá barevně odlišené jádro (a když, tak jde o jádro nepravé). Jemné letokruhy habru jsou stěží patrné – a přesto je rozdíl mezi dřevem stromu vyrostlým o samotě a dřevem stromu, který vyrostl v zápoji. Letokruhy na příčném řezu nejsou oblé, někdy připomenou pavučinu. (při pohledu lupou)
Řezivo se používalo na součástky strojů ze dřeva. V historickém lexikonu se tvrdí, že i na ložiska a ozubená kola. Habr má jistě místo i v soukolí a převodech slavného třebechovického betlému. Rukojeti, čepy, palice, klíny, spodní části – plazy hoblíků i celá jejich těla, kolíky, závity… Dobře se lepí a moří. Napodoboval se jím eben.
Po vyschnutí je stálé, takže i součásti hudebních nástrojů z něj najdeme. Venku není trvanlivý, i stojící – uschlý – brzy puchří.