Jak se podcast chystá
Za chvíli přijede přítel Bedřich se svým nádobíčkem a budeme točit podcast o jménech a svátcích. Nejen. Stačí mi jen letmo kouknout do kalendáře a vím – nabitej tejden! Hlava mi víří jak bubnová pračka – třeba jak dlouho už mám rozepsanou mininovelku Dvě ženy Bedřicha S. – Esmeralda a Mařenka. Bedřich má v neděli 1. března svátek, ten můj Bedřich. I když Smetana je taky můj, znáte to – „pro ten čas, který jsi své růži věnoval, je jediná na světě“ – a to si vezměte, že Exupéryho čas byl trochu jiný než ten dnešní v roce 2026. Musím se Bedřicha zeptat, jestli se někdy zeptal svých rodičů, proč mu to jméno dali.
Hola hej! Vy mladí, ptejte se starších, dokud můžete, dokud máte koho! Jsou to očitá svědectví…
Jak vlastně byly ty verše v památníku naší maminky, kterým jsem s úžasem listoval, když už mi bylo dost přes čtyřicet –
Dokud máš tatíčka, matičku,
zahřej se na jejich srdíčku.
Potom, až dorosteš, celý svět nestačí,
aby ti blaha dal co jejich náručí…
Co se to hernajs děje? Je to jak kýč, ale mně tečou slzy…
Tak dál – narazil jsem v kalendáři na Romana. Další přítel, který se teď vrátil z Antarktidy! V deseti lidech pluli na jachtě po stopách lodi Endurance, za tím báječným příběhem o zachráněných – doslova – lidech. A Roman o tom vyprávěl celý večer v pražském klubu Golem a nejen tam, o skutečných hrdinech, kterým k pólu už chybělo jen málo, nebo na Everest, a přesto pochopili a nařídili – vrátíme se! A svoje lidi přivedli zpátky. Živé. Můžete si o tom přečíst, Endurance se jmenuje ta kniha. Pochopitelně jsem si vzpomněl na našeho zřejmě nejdobrodružnějšího spisovatele Eskymo Welzla. A pak ještě na jednoho cestovatele a zároveň objevovatele, Thora Heyerdahla… Ten opravil naše minulé omyly, zatímco Richard Halliburton cestoval pro potěšení a proto, aby své potěšení a radost z cest předal druhým.
Ale zpět ke jménům – Liliana je naše vnučka. Chodí do první třídy. Hodně radosti a veselí ti přeju, milá Lili!
Tady čtu ještě jméno Kira. Že to byla postava z filmu Planeta opic? Moc sympatická a ženská.
Závěrem chci jen připomenout, že myslíme jinak! Myslíme jinak v zimě a jinak, když se blíží jaro… „Na zimu myslil jsem, jež o ztracených ví, / na zimu myslil jsem, jež přísně duše drží v ledovém bratrství, /v ledové růži,“ napsal Orten, jeden z našich básníků, kteří umřeli tak mladí – Mácha 26, Wolker 24, Orten 22.
Myslíme jinak! Myslíme jinak, když slunce svítí, a jinak v mlze a podmračeném dni…Jinak hladoví, jinak sytí! Jiné jsou myšlenky při poslouchání Bedřichovy úžasné Vltavy a jiné při duc–duc rytmickém řevu a střídání světel! Hlídáme si dobře svoje myšlenky? Staráme se, aby nám v nich bylo hezky? Dobře?
Tak to jsem vám chtěl říct, ale ještě nevím, s čím přítel Bedřich přijde a co se nám vůbec do té chvíle, do toho podcastu, vejde…
Mějte se hezky…
Patřičný a Ludvík v sadu