Kterak se noviny proměnily (media)
Vzpomínám si hlavně na dvě s médii spjaté aféry
Ta první už je legendou –
Když jsem byl na gymnáziu (ano, zrovna se to začalo psát takhle podivně) proběhla v USA aféra zvaná Watergate. Dva novináři (dnes říkáme investigativní) prakticky usvědčili presidenta Nixona z podvodu a lži a byl donucen k abdikaci. Odešel z Bílého domu. Nechci to srovnávat s novinami v tehdejším Československu, protože psaly všechny stejně. Skoro nikdo po r. 68 jim nevěřil. A žili jsme tehdy v časech, kdy podnikání, kdyby bylo, bylo by bylo trestným činem.
Nixonova aféra byla zfilmována a ten motiv – statečná/ý novinářka, případně právnička bojuje s všemocnou obrovskou a zlou firmou – rovněž. Těch filmů byla řada a nejméně dva z nich jsem viděl – možná ne celé.
Takže v hlavách a srdcích mnohých lidí za „oponou“se v osmdesátých (plus-minus)letech usídlil obraz medií – novin jako dobrodějů lidstva, kteří nás spasí i když všechno selže.
Aférou druhou je smrt princezny Diany. Podle zpravodajství a okolností bylo zřejmé, že za Dianinu smrt nesou velkou část odpovědnosti právě media, před jejichž vyslanci (paparazzi) se se svým milým snažila uniknout. A media, která vlastně princeznu Dianu vytvořila, si svůj podíl na její smrti uvědomila a začala naveliko ostentativně truchlit. Některé „oudy“ medií šly tak daleko, že napadaly ty, kteří truchlí jen trochu a předhazovaly je málo kritickým čtenářům, které předtím rozvášnily…Dobře tohle „dění“ popisuje film Královna. (Morgan, r. Frears, hl. role H. Mirren)
Co všechno se stalo mezi těmi dvěma aférami!
Třeba u nás in Czech, po roce 90, během hledání „třetí“ cesty byla představa tisku jako Hlídacího psa demokracie. Pamatuju, že K. Hvížďala a jeho kolegové, když se zakládal časopis Týden, zveřejnili Kodex novináře. Dodnes je to báječné čtení. Opravdu to takhle bylo? Mysleli to vážně? Ověřování zpráv křížem, oponentura, vyváženost…ano! Mysleli to vážně!
– Dnes, kdy media vlastní ti nejbohatší a nejvíc? medií má premiér státu – čeho je to konec? Tisku? Demokracie? Bohyně suď…Čeho začátek?
Milan Kundera má v knize Nesmrtelnost (1990)několik pronikavých úvah o tisku či rozhlase, dokonce i vize budoucnosti. Když jsem v té knize četl o proměně ideologie v imagologii, došlo mi, m.j. co se u nás svého času psalo např. o televizi Nova, která původně měla být báječnou, státotvornou a pro společnost velmi prospěšnou konkurencí tehdejší státní televize…
Měla být…
Víte – můj tatínek říkal, že není těžké udělat z prdu kuličku, těžké že je se s ní trefit do důlku. Vypadá to, jakoby se některá dnešní media dokázala tou kuličkou nejen trefovat, ale dát jí i křídla, drápy, zuby – cokoliv. Čtenáři bez kritického myšlení, bez vlastního měřítka hodnot si hrají s takovými kuličkami tak dlouho, až jim uvěří. Jo,jo.
Diana. Co se vůbec tehdy stalo s tolika květinami, které lidi přinesli na počest mrtvé princezny? Troufli si vůbec popeláři ten hnijící humus odvážet? Před nějakými lety by tahle úvaha mohla končit srovnáním proměny těch kouzelných a vonících květů v tlející odpad, ve srovnání s proměnou medií. Ale jaká původně byla? Media? Kouzelná a vonící? A jaká jsou dnes? Možná o nich platí to co o ohni – dobrý sluha, zlý pán. Do jaké míry si media ještě dnes děláme my sami?
