Návrat do Krumlova
Máte rádi návraty? Asi záleží na tom, kam, kdy, s kým a proč.
Tak tedy ode dneška. Od 1. srpna 2026 je na druhém nádvoří zámku v Českém Krumlově otevřena výstava Umění ve dřevě a skle. Ve třech místnostech vystavují tři autoři – Lucie Havelková, Pavel Havelka a Martin Patřičný. A právě tohle je můj návrat do Krumlova.
Ej, od Krumlova vietor věje…
Teď, když už výstava stojí a běží, dávám si dohromady, kdy jsem Krumlov zažil poprvé. Vždycky jsme tohle město viděli z vody, když jsme sjížděli Vltavu. Jak dávno už to je! Vltavu jsme jeli nejméně třikrát nebo čtyřikrát. Jenže já mám vlastně vzpomínku napsanou. No ano!
V roce 1996 jsem napsal povídku Zrzečka. Je zamilovaná a odehrává se právě během sjíždění Vltavy, takže už tehdy vlastně šlo o vzpomínání. (Tištěná vyšla poprvé v roce 1999 a dnes ji najdete v knize Akord a jiskry.) Když v ní dnes listuji, říkám si: Ta je ale stará! Třeba v restauracích se tehdy běžně kouřilo. Bývalá Škoda Octavia je dnes už dost drahý veterán. Největší rozdíl je ale zřejmě v návštěvnosti. Vltava je plná lodí i lidí. Lidí je možná víc než na krumlovském zámku, snad i víc než na pražském Karlově mostě. A ti lidé v lodích už ani zdaleka nejsou vodáci z těch starých časů. Snad si alespoň někteří ještě na vodáky hrají.
Jaký byl tehdejší Krumlov, ještě za časů totality? Už nevím. Zámek jsme navštívili, když byly naše děti ještě malé.
Když jsem teď, už zase v čase dnešním, vystoupil z dodávky, kterou jsme výstavu přivezli, najednou jsem cítil zvláštní příbuznost s tímhle místem. S těmi letitými zdmi, otevřenými okny, se zámkem plným letního slunce. Jak ten pocit popsat? Nebylo to jen obyčejné vzpomínání. Spíš nějaké vědomí: tady už jsem byl. A ne jednou.
Chvíli jsem jen stál, rozhlížel se a byl najednou plný starých okamžiků. Jenže už na mě volali zevnitř a musel jsem jít. Lidé tam byli kvůli mně. A tak jsem se vrátil do reality.
Stavěli jsme, přeměřovali, představovali si a občas se i dohadovali. Věšeli jsme a věšeli, zatím jen obrazy. Hlavní byla paní, která nám s výstavou i se vším kolem pomáhala a radila. Po pár hodinách a litru kávy jsme byli konečně spokojení.
A takhle jsem se po letech vrátil do Krumlova. Ne po hladině, ale po silnici. A co jsme si to na vodě říkali snad každý den?
Nikdy nevstoupíš do téže řeky.
Herakleitos z Efezu. Ani jsem si to nemusel dohledávat. A ještě: Panta rhei – všechno plyne.
