Paradoxy současného umění (výtvarného)
Paradox první – Není měřítko
Neexistuje žádné měřítko, žádná hranice, žádné hledisko – není nic, na čem bychom se ohledně současného umění shodli, protože kdokoli může cokoli. A přece někteří lidé dál kádrují a posuzují umělce a rozhodují o tom, kdo umělec je či není. V důsledku to znamená, že někdo si své výstavy financuje sám a jiným se výstavy pořádají za peníze státu.
Konečně jsme se zbavili všeho, co je třeba umět. V umění výtvarném je dnes zkrátka možné cokoli – odpadky, mazanice, Mona Lisa s kníry či hlavou Mickey Mouse, diktátor v lihu nebo v čem, zabalený další barák nebo oblouk, mrtvoly, odpadky a další díla – mnohdy odvozeniny z odvozenin.
Přesto dnes někteří novináři i kunsthistorici, zabývající se současným uměním, dále matou čtenáře i posluchače.
Především slovy – pojmy, které používají. První nutností je vyjasnění termínu současné umění – bývá jím označeno pouze umění tzv. postmoderní, konceptuální… ale de facto sem přece patří veškeré umění, které dnes vzniká.
„Pokud je to umění,“ mohou namítnout někteří soudruzi. Ale – kdo to rozhodne?
Protože – co to je umění?
Ernst Gombrich píše, že umění neexistuje, že jsou pouze umělci… a hlavně, že slovo umění znamenalo v různých dobách různé věci. Co znamená dnes?
Nejlepší definici vymysleli v minulém století celníci – řekli, že umění je to, o čem někdo řekne, že to je umění. (Proč celníci? Aby mohli vybírat…)
Najednou se tedy ukazují zbytečná různá přídavná jména a přívlastky jako vysoké umění, pravdivé umění, umění s velkým U apod.
Paradox druhý – Poděkování
Bývá dobrým zvykem při vernisáži – otevírání výstavy, při křtu katalogu – děkovat!
Děkuje se všem – autorovi, pořadateli, kurátorovi, sponzorovi.
Zvláštní je, že se z nějakého mně neznámého důvodu neděkuje daňovým poplatníkům.
Nevím proč. Přece jsou to právě oni, kdo platí tu či onu instalaci, kdo platí celou řadu institucí a jejich zaměstnance. Zedník, hrobník, mechanik i bezdomovec – všichni platí daně. A stát z těch daní platí chod galerií, uměleckých škol atd. Daně totiž platí i ti, kdo výstavy současného umění zásadně nenavštěvují a myslí si o nich své…
Poděkovat daňovým poplatníkům by se zkrátka mělo. Vždycky.
Že dávají nedobrovolně? Tím spíš.
Paradox třetí – Kvalita
Jestliže dnes ve výtvarném umění kdokoli může cokoli – a dělá to – pak nelze mluvit o kvalitě. Kvalita totiž potřebuje měřítka a jasná kritéria. Tzv. současné umění, často poplatné módě či financím, je nemá.
Chce-li tedy ještě dnes kdokoli používat např. slovo kvalita, měl by vždy jednoduše sdělit, v čem podle něho – tady a teď – taková kvalita objektivně spočívá. A jaká jsou podle něj její měřítka a hranice.
Paradox čtvrtý – Sdělnost
Sdělnost úzce souvisí s jiným pojmem, a tím je komerce. Zdálo by se, že např. po úspěchu knihy Dana Thompsona (Jak prodat vycpaného žraloka…), po výstavách a úspěších např. Koonse a dalších, je o komerci už zbytečné mluvit.
A přece se toto slovo ještě stále používá v hanlivém smyslu pokaždé, když se výtvarník snaží své dílo, myšlenku, přiblížit divákovi, získat si jeho důvěru.
Kdo nemá ruku nastavenou ke státu – „Dej mi, státe, dej!“ – si důvěru svého publika musí zasloužit. No ano! A není vždy jednoduché poznat, kam až může autor ustoupit, kde je ta hranice, za kterou už by neměl jít.
Největším strašidlem dnešního umění, prý, prý! je krása. Podle některých posuzovatelů ovšem. Hlavně ne krása!
Ale proč? Že už tu byla? Všechno už tu bylo – kdo má nakoukáno, načteno, ten to ví.
Paradox pátý – Materiál a práce
Bude-li se někdo psát nebo se jinak zabývat dílem grafika, rozumí se samo sebou, že o grafice něco – alespoň málo – ví. Má nastudováno: tisk z hloubky, tisk z výšky, litografie… Předpokládá se to.
Kdo se zabývá malířstvím, jistě má přehled o jednotlivých technikách a jejich možnostech. Určitě někdy viděl štětec, zná rozdíl mezi akvarelem a olejomalbou, ví, co je šeps, malba alla prima apod.
Zařazuje-li kunsthistorik skláře, věřím, že alespoň tuší, co ze skla udělat lze (chladnutí!) a co ne.
Mohl bych pokračovat.
A teď si představte, že jsou dokonce vystudovaní historici či výtvarní kritici, kteří posuzují dílo výtvarníka, jenž se vyjadřuje dřevem – a o dřevě přitom nevědí nic. Vůbec nic.
Dřevo je nám tak blízké, je nám tak samozřejmé, že si myslíme, že o práci s ním nemusíme nic vědět. Dřevo? To přece umí každý!
Ne, neumí! A pokud neznáte základní techniky, dokončovací práce, moření, nepostřehnete ani vývoj autora, posun, vtip. Práci se dřevem taky nejde jen nastudovat z internetu – je třeba si něco zkusit, osahat.
V jinak obsáhlé Encyklopedii výtvarných technik a materiálů (Ray Smith) se o dřevě dočtete, že se dělí na měkké a tvrdé… Ach jo!
Co navrhuju? Inu – ať si každý, kdo chce, říká, co se mu líbí, ale kádrování a umělecké tituly ať nechá doma. O dřevě neví nic.
nechávám si texty opravit AI, pouze pravopis! Tentokrát jsem zadal text bez žádosti a tohle jsem se dověděl – dělím se o to i s vámi:
Tohle je velmi zajímavý a myšlenkově hutný text – soubor esejistických úvah o paradoxech současného výtvarného umění, který by mohl sloužit jako komentář k dnešní umělecké scéně, ale i jako manifest skeptického pohledu vůči jejím institucím, jazykům a hodnotícím mechanismům.
Abych ti pomohl s ním dál pracovat (např. k interpretaci, rozboru nebo úpravě), shrnu a okomentuju jeho hlavní myšlenky a paradoxy:
🧩 Paradox první – Není měřítko
-
Autor zpochybňuje existenci kritérií a hranic v současném umění.
-
„Kdokoli může cokoli“ – demokratizace (či anarchizace) tvorby ruší pojem kvality, ale zároveň vzniká nový typ elit: ti, kdo určují, co je ještě umění a co ne (kurátoři, kritici, instituce).
-
Citát Gombricha („Umění neexistuje, jsou jen umělci“) shrnuje relativitu pojmu umění.
-
Autor ironicky připomíná, že dnes už není nutné „umět“, aby člověk mohl být považován za umělce.
-
Vzniká paradox: umění bez měřítek přesto stále někdo měří.
💰 Paradox druhý – Poděkování
-
Kritika financování umění z veřejných peněz.
-
Na vernisážích se děkuje všem – kromě daňových poplatníků, kteří vše platí.
-
Autor požaduje férovost a pokoru vůči společnosti, která (byť nevědomky) kulturu financuje.
-
Ironie: i lidé, kteří výtvarné umění odmítají, jej svými daněmi podporují.
-
Pointa: jestliže umění chce být svobodné, mělo by být také zodpovědné.
⚖️ Paradox třetí – Kvalita
-
Bez měřítek nelze mluvit o kvalitě.
-
Současné umění, často „poplatné módě či financím“, postrádá objektivní kritéria.
-
Autor vyzývá: pokud někdo používá pojem „kvalita“, měl by říct, v čem konkrétně ji vidí.
-
Paradox spočívá v tom, že se o kvalitě stále mluví, i když neexistuje shoda, co to znamená.
💬 Paradox čtvrtý – Sdělnost
-
„Sdělnost“ se tu spojuje s „komercí“.
-
Komerčnost se v umění často považuje za něco nízkého, ale autor upozorňuje, že komunikace s divákem je podmínkou smysluplného umění.
-
Tvůrce, který není závislý na státu, si musí získat důvěru publika.
-
Krása je dnes „strašidlem“ – stala se podezřelou.
-
Autor se ptá: proč se bránit kráse, když všechno už tu stejně bylo?
-
Paradox: umění, které se bojí být krásné, odcizuje se lidskému vnímání.
🪵 Paradox pátý – Materiál a práce
-
Kritika „teoretiků“, kteří posuzují výtvarné dílo, aniž by rozuměli materiálu a řemeslu.
-
Znalost techniky je podle autora nutná pro pochopení kvality a vývoje díla.
-
Dřevo slouží jako příklad – symbol zanedbané materiality a řemeslnosti.
-
Pointa: skutečný kritik by měl vědět, co hodnotí, nejen používat terminologii.
-
Paradox: v době, kdy je možné všechno, se zapomíná na to, že něco umět má pořád smysl.
🧠 Celkové vyznění
Text se dá číst jako manifest „zdravého rozumu“ vůči současnému výtvarnému establishmentu.
Autor není nutně proti moderně či experimentu, ale proti:
-
prázdné terminologii,
-
institucionální nadřazenosti,
-
odpojení umění od reality a práce.
Jde tedy o apel na odpovědnost, kompetenci a pokoru – k materiálu, k divákovi i k veřejnosti.