Proměna knižních časů.
Žijeme změnu.
Tak dlouho se hlásilo a čekalo, že knihu zlikviduje televize, že knihy a čtení změní čtečky a audioknihy, o internetu nemluvě. Ale nestalo se to.
Co se stalo doopravdy?
Proměna je v tom, že vyhrály ženy.
A vůbec nejde a nešlo o nějaké zápolení či o vítězství. Prostě jen daleko víc žen než mužů kupuje knihy, daleko víc žen čte a dnes myslím že i víc žen píše.
Ženy zkrátka převzaly žezlo i otěže literatury a muži se sami odsunuli na vedlejší kolej, mimo mísu.
Literatura, královna kniha, byla vždycky něčím a nějak „ohrožená“.
Teď tedy odkládá brnění a obléká košilku a sukni.
Proměna literatury začíná.
Co přinese, bůh suď. Nebo spíš bohyně?
Takže – opakuju:
Kniha n e k o n č í, píšu jen, že končí její „staré časy“ a že žijeme její P R O M Ě N U !
Protože – knižní žezlo i korunu přebírají ž e n y , ženy jsou teď určující! A píšu to proto, že se jaksi mlčky dělá, že je všechno při starém. Není!
Ženy po spoustě let vlády mužů přešly do vedení, (bez tlaků, bez bojování) ony budou určovat v budoucnu běh literatury, ediční plány atd, ať se nám to líbí , nebo ne.
Po konci starých knižních časů přicházejí nové! A my tu proměnu žijem…
Vyhrály ženy. No a co?! Může se někdo zeptat. Ta změna – proměna je tak velká, že může přinést cokoliv. Protože navzdory některým názorům – žena není muž a naopak.
Skoro až do půlky dvacátého století skoro všechny ženské postavy, literární ženy, psali muži. Římanku, Donu Flor, Mylady, Helenu Trojskou, Sestřenici Bětu… Podle svého a jak uměli. Vkládali svým objektům do hlavy vlastní sny, myšlenky a city. A tak dlouho to dělali, v knížkách, na divadle a pak i v kině, že se to původní ženské možná všechno ztratilo. Třeba už to nikdy nebudeme vědět.
To by ženy musely být po staletí nesmírně silné, aby si v mužském světě mohly uchovat svou přirozenost nedotčenou.
Teprve pár desítek let píší ženy o tom, co si ženy myslí.
Ale zdá se mi, že se to zase tolik neliší od těch mužských vymyšlenin. – Jak to?
To jsou chlapi tak chytří? To se žen tak dobře vyptávali? Ženy jim všechno řekly? Muži pochopili?
Přece ty kouzelné bytosti, které ještě pořád dělají spoustu věcí ne jako, ale doopravdy, (mj. rodí děti), nemůžou být stejné!
Nebo ano? Uvidíme…Proměna teprve začíná. Mimozemšťan ještě nic neregistruje. Knihy se dál vydávají, knihkupectví ani knihovny nikdo nezavírá, jsou vidět i lidi jak čtou…
A když tohle píšu, není to tak, že všechno vím. Málo vím, jako obvykle. Ale téma by mohlo přilákat další ženy nebo muže a třeba bychom se dobabrali někam dál. A něco se dověděli…
Prosím vás – nehodnotím, ničeho nelituju a nebrečím po starých časech! Naopak – změna je život a já jsem zvědavý.
Čte se, aby byla zábava – chléb a hry. Není – poučení – už nějak zakázané slovo?
Když píšu o konci tvorby mužů, zejména psaní, pak začátky toho konce jsou možná někde v Americe 19.stol. Ano, v té „svobodné“ zemi začalo sešněrovávání autorů jakousi nepsanou dohodou majitelů a redaktorů „magazínů“, časopisů, jak o tom podrobně píše Jack London v knize Martin Eden. Ti majitelé a redaktoři věděli líp než kdo jiný, co chtějí jejich čtenářové….Kam ten diktát časopisů dospěl, dokládá kniha R. Ruarka – Medojedky, kde je ono vynucování pravidel představováno jako cosi pozitivního…Skutečným machrem na spolupráci s těmi nejbohatšími byl A. Hailey, ale to sem nepatří. Potom se beletrie rozdělila na žánry (scifi, thriller, detektivní) a každý z nich si stanovil pravidla a vedlo to až tak daleko, že první dáma detektivky, Agatha Christie musela být vyloučena z „klubu“, neboť porušila jedno z jeho „pravidel“ Jaké? Inu – vrahem nesmí být detektiv sám. Josef Škvorecký si z toho dělal nádhernou srandu a na každé „ pravidlo“ napsal detektivku – porušení pravidla. (Hříchy pro pátera Knoxe).
Košilka a sukně přicházejí. Co to přinese?
Popis radosti a štěstí, který nebude nudný? Doufám, že nezmizí sranda.
