O našem koni…
Tuhle povídku si čtu už léta opakovaně a pořád a nebude to trvat dlouho a budu ji umět nazpaměť. Myslím, že tys ji sice prožil, ale já ji žiju pořád a furt a trvale, takže
dnes jsem to já, kdo cválá krajinou a padá do travy. Jsem to já a ne ty. A je to MŮJ první koník. Tak dobře je to napsáno, tak dokonalé převtělení to umožnuje. A už mě nezdržij, musím jít koníka Musťu ještě napojit…
Nebe podzimu, draci
Tahle povídka by si zasloužila pokračovat. Takhle je to jen črta o síle umění. Ale ta síla by si zasloužila doložit. Ten obraz na zdi ji může zasáhnout tak do života, že se nakonec, zoufalá, rozhodne vyhledat autora. Copak ji s ním asi potká? Bude ji stačit jedna noc nebo na to bude potřebovat kus života?
Patřičná Čítanka – veselá a zábavná kniha o čtení a knihách
Je pro dospělé!!!
Martin Patřičný- výtvarník, dřevař, a sám autor řady knih tu vypráví o knihách převážně světových autorů, které stojí za to číst. Ke kterým stojí za to se vracet, třeba i víckrát…mít je v knihovně i v srdci …
Příběhy slavné, i méně známé v Čítance znovu ožívají- a nejen pečlivě vybranými ukázkami a komentářem.
Vyprávění o knihách knih doprovází řada překvapení, nápadů a vtipů.
Najdete tu i oblíbené žebříčky- např.- Jakou jste četli nejlepší detektivku, kovbojku? Víte, kdo byl nominován na nejkrásnější ženskou postavu ve vedlejší roli? A která ženská v literatuře byla největší potvora? Padouch nebo hrdina?
Kapitola Léčivá je opravdu o knihách, které léčí- smíchem!
Nenechte si dámy ujít kapitolu O ženách
Pochopitelně jde o retro, ale kniha oslovuje i mladé, (maturita), byť někteří znají příběhy jen ze zfilmovaných (a osekaných) verzí…
Kromě zábavy vám Čítanka pomůže najít, co sami chcete číst!
Chcete se populární formou dovědět něco o tom, co se četlo ve střední Evropě ve druhé půli 20. Století? Chcete klíč ke skříňce s příběhy? Zkuste Patřičnou Čítanku!
Jak se říká báseň
Ukázka z knihy:
V první chvíli musíte cítit lidi. Mít je rádi a navázat vztah.
No ano, odhadnout publikum! Co vůbec ty lidi chtějí?
(No, většinou to, co už znají.)
Nejjednodušší je na nic si nehrát. Jsem takový jaký jsem a chtěl bych vám něco říct. Vím, že vás to potěší a udělá vám to radost.
Ale taky to takhle někdy udělat nejde. Vyprávěl jsem – myslím v Olomouci- o básních, dřevu a lidech a mělo to být pro „veřejnost“ jenže pořadatel se bál, že přijde málo lidí a tak to moje vyprávění nabídli školám. Aula na fakultě, lavice stupňovitě nahoru a samí mladí a myslím, že leckdy ještě pubertální věk. A pak asi už potřetí za mnou přišli, jestli budu promítat a jestli chci mikrofon a tak jsem jim řekl, že potřebuju dva kbelíky a konvičku na zalévání. Vybral jsem si ve třetí řadě jednu starší slečnu, tak dvacítku vpředu a šel jsem jí tiše říct, že jí dám svou knihu a kalendář, když mi pomůže a ona kývla. Nahoře jsem letmým pohledem zjistil skupinku sígrů rozhodnutých zřejmě se bavit na můj účet a tak jsem z nich vybral toho největšího a poprosil jsem, jestli by pro mě mohl něco udělat a když klackovitě přišel dolů, poslal jsem ho s jedním tím kbelíkem ven, pro trochu hlíny…
Teprve pak jsem začal – zeptal jsem se, jestli mi budou rozumět i bez mikrofonu, protože to, co jim řeknu, je bude velice, velice zajímat a nakonec jsem se toho mikrofonu chopil. Vždycky na začátku říkám báseň ale tentokrát jsem přešel hned k věci. A oznámil jsem, že uděláme jistý pokus. Mezitím se vrátil můj pomocník s kbelíkem hlíny a tak jsem ho ještě požádal o vodu konvičky. A s hlínou a oběma kbelíky jsem přešel k té vybrané slečně a řekl jí, že bych potřeboval, aby do toho kbelíku strčila nohu. A zatrnulo mi, protože kdyby měla punčocháče, byl bych asi v loji. Naštěstí měla jen punčochy co šly sundat a tak si jednu punčochu stáhla a já jsem jí nastavil kbelík.
Celé jsem to komentoval, že Lída dává nohu do kbelíku a já jí tu nohu zasypu hlínou a zaleju. Vykonal jsem. In natura a doslova tak jsem tu udělal.Už chápete?
A povídám – myslíte, že se tímhle způsobem naše Lída rozmnoží? Když si počkáme, uvidíme, jestli se jí na noze udělají nějaké pupínky, pupeny, jestli její noha vypučí vyžene výhonky výhonky, nebo ne. A to jen důležitý rozdíl mezi námi lidmi a keři nebo stromy – my se pomocí odkopků hřížením, rozmnožit nemůžeme. Za chvíli zjistíte, nahlédl jsem do kbelíku s nohou, že to opravdu nejde.
A protože si myslím, pokračoval jsem, že ve vašem věku vás asi nic nezajímá víc než právě rozmnožování, pojďme se podívat právě na něj. I když vlastně většina z vás se přímo rozmnožování chce zatím asi vyhnout. Na rozdíl od těch činů, které k němu vedou.
A pak jsem přešel do historie, do toho, co jsme se učili my starší a jak až do 70tých let vlastně nejen humanitní vědy, ale i biologie učila částečně nesmysly – jako bod obratu jsem uvedl Dawkinse a jeho práci – Sobecký gen.
A pak už jsem mluvil o různých namlouvacích obřadech v říši zvířat i v říši lidské a dostal jsem se k básním, které pomohou při namlouvání a ke dřevu, ze kterého jsou hudební nástroje. Mezitím jsme pečlivě prohlédli Lídinu nohu, umyli vodou z konvičky a utřeli papírovými kuchyňskými utěrkami – hned se našli dva pomocníci a nechyběla sranda. A až nakonec, před poslední básní jsem uzavřel otázkou, která dodnes není uspokojivě zodpovězena – proč vlastně máme dvě pohlaví?
Závěrečná báseň? Byla!
