Zadeček, který svítí!
Spoustu let už vyprávím lidem básně, ať nechtějí či chtějí –
Možná byste řekli, že básně v dnešní době nemohou mít úspěch, že je to věc zbytná, ale ono to tak není.
Proč?
Publikum si řekne – no, tak mu dáme pět minut, on se vyblbne a pak uvidíme…jenže – než uteče pět minut, je báseň u konce a posluchači jsou překvapení někdy i sami sebou.
A – víte, která báseň má největší úspěch? Kterou musím říkat a opakovat často? Je to vlastně písňový text, který napsal Eduard Bass. Přemysl Rut ho kdesi našel a zařadil do svého zpěvníku…Věřím, že Bassa nemusím představovat a vysvětlovat kdo to je, ne, nebudu to dělat. Ani ten Cirkus Humberto nezmíním, ani Klapbzubu či jeho Jedenáctku. Kdo neví ať třeba gugluje.
Takže ta „moje“ nejúspěšnější báseň je o svatojánských muškách, kterým, jak víte, někteří, svítí prdelky. Ve tmě, pochopitelně.
Takové ty lampičky, kterými nás krmili v pohádkovém dětství, ty lucerničky, se kterými létali Broučci, na ty zapomeňte. Myslím, že mušky, co se jim říká svatojánské, vůbec nemají ruce.
A tohle svícení prdelkou Eduarda Basse zaujalo a on vlastně zaměnil obyčejné světlo za světlo duchovní, přímo za osvícení!
Bylo by to krásné žití, zadeček mít, který svítí! a já připomínám, že svítí bez další, přidané energie, jen tak, to světlo je vlastně bonus. Bass nejde ovšem tak daleko, že by psal výhradně o prdelkách žen, nijak neurčuje pohlaví a to by se dneska s těmi rozmnoženými pohlavími asi taky hodilo.
Jak moc je ten jeho text nadčasový, posuďte sami –
byli by pak, což dnes není, všichni lidé osvícení,
měli by – ó krásný sne! – v prdeli co v hlavě ne.
Kdyby dneska Eduard Bass přišel mezi nás, řekl by třeba, že nejenže nám nesvítí zadečky, ale že máme – někteří, v hlavách nasr….. Tak.
A tady jsme u toho hlavního!
Pan |Bass by totiž nic takového neřekl, protože pan Bass měl lidi rád. To je to pravé osvícení, mít lidi rád. Jinak by totiž nemohl ani zpívat, ani vyprávět, ani psát. Bez toho – mít rád, se asi ani nic pořádného dělat nedá. Třeba to přímo necítí náš zadek, ale hlava, ta by to vědět měla.
A někteří mí drazí posluchači, návštěvníci, se mi zmiňují i o lascívních myšlenkách, které báseň může vzbudit ze spaní….
Přikládám foto modelu opravdové svatojánské mušky, který udělala Lucie Hofmanová. I ta fotka je její
Prosíme nesdílet bez uvedení jména autorky. Díky.
A nedá mi to, abych nepřipomenul závěr filmu Woodyho Allena Sex noci svatojánské. Podle něho jsou totiž ty poletující, světélkující svatojanské mušky duše těch, kteří zemřeli při milování. Můžete se na něj podívat, ten film je tak krásný, kamera, příroda, návrat do starších časů, vtipy, dobré příběhy, tak krásný, že stojí za to.