Žena a muž
Dělali jsme kdysi hraný Dřevěný večer na téma Žena a Muž. Bylo to ještě ve starém Národním muzeu na Václaváku, před rekonstrukcí, v dubem obložené zasedačce, když vejdete tak vpředu vlevo – (musím se tam jít podívat, jak to tam vypadá dneska)
Jaký byl děj?
– V podstatě tam profesorka ve „třídě“ vysvětluje mladým Klonům (hermouši) kapitoly z minulosti lidstva a tedy i minulosti jejich. Vysvětluje, že kdysi bylo lidstvo rozděleno na dvě pohlaví a co to znamenalo. Že do postele se nechodilo jen spát a proč třeba píseň… perina má čtyri rožky/ pod perinů čtyri nožky… byla tak chytlavá…
Potom tam přivezli na vozíčku rozmraženého hibernáta z konce 20. stol. (toho jsem hrál já – role na tělo!!) starého neslušníka, který vypráví i předvádí co to bylo, čemu se říkalo láska, jenže on kromě lechtivých historek občas zvážní, vzpomene si na svoje lásky, zaslzí a říká dokonce i poezii!! Má u sebe dvě ošetřovatelky, ty se o něho starají a on s nimi flirtuje a hladí je a Kloni čumějí a nechápou co a proč to dělá.
Kantorka se za sebe i za klony ptá, jak se pohlavnost projevovala v jednotlivých druzích kultury či umění a rozmražený odpovídá, že bez pochopení dvojího pohlaví nelze pochopit nejen kulturu, ale ani dějiny lidí.
Že jít proti zákonům přírody, třeba propagací života lesbiček, výchovy dětí osobami stejného pohlaví apod. se vymstí.
V závěru, jsou kantorka a hibernat jako v soukromí (na scéně) a ona se ho ptá, jestli by se mu za starých časů líbila. On říká ano. A ona chce obejmout, on ji vezme do náručí a posadí na postel- stůl. Hladí ji po tváři a rozepíná jí halenku. Pak na znamení – kdy ona se narovná a zvedne ruku – začnou hrát kytaristi – bim, bam – a oni dva ztuhnou- štronzo, konec.
A víte jak celý ten večer začíná?
Ležíme spolu v improvizované posteli na stole. To místo jsme museli zaujmout – museli jsme si tam lehnout v košilích už deset minut před zahájením, hned než se začali pouštět lidi dovnitř.
Představte si teď ty návštěvníky, jak přicházejí do budovy Národního muzea, přečtou si na ceduli s velkou šipkou, kde se koná Dřevěný večer. Teď na ně dolehne všechna vážnost té nádherné budovy, ta slavnost minulých věků, vážné obrazy zasloužilých předků a tak a oni vejdou do zasedačky kde dvojice leží v improvizované posteli na dvou stolech…Tu krásu nelze popsat slovy, je to královna….
Někteří hned zas vypadli, ale zvědavost jim nedala a stáli na chodbě a čekali, až se objeví někdo statečnější a půjde dovnitř před nimi…
My – kantorka a hibernat – na začátku vstáváme civilně z té postele a za své postavy se převlékáme až před lidmi. Za paravánem. Nevím, co jsem měl na sobě já, ona jako kantorka bílou blůzu, tmavomodrý kostým a sítku ve vlasech.
Ohledně postele jsem měl na mysli (i ve scénáři!) klidné ležení vedle sebe, i tak to bylo dost těžké ke strávení… ovšem to bych tam nesměl mít V. Ta sebou všelijak šila a blbnula, stahovala ze mě deku a lechtala mě, protože jí došlo, že před lidma nemůžu vlastně nic dělat.
V jednom z těch večerů už jsem nevydržel a dal jí pořádnou přes zadek a ona na mě zasyčela, že mi to vrátí. Takže jsem si celou dobu dával pozor, co si vymyslí a ono nic, právě až v tom závěru. Na konci. Jak už seděla na stole a já ji hladil, tak na mě vyplázla jazyk a když jsem jí začal rozepínat blůzku, zjistil jsem, že je bez podprsenky. Potom prostě jen čekala na to moje veřejné rozbalování a žádné znamení ke konci – štronzu nedávala. A když už jí jeden koloušek z blůzky vykouknul, nevydržela to napětí chvíle kytaristka a zakončila to celé ona. Začala hrát bim – bam a my jsme ztuhli.
Svlékl bych ji nahoře celou? „Kantorku“? Bylo to kdo z koho. Nevím. A už se jí ani nemůžu zeptat.
Kam zmizely všechny fotky, hernajs? Přece tam občas někdo fotil, i když to bylo daleko před mobily…
Ilustrační foto – M. Patřičný, Prs koloušek a dudlík, dřevo, textil
