Aktualita

Akord a jiskry, výbor povídek

Psala mi dobrá známá, že bych měl při psaní o povídkách (Akord a jiskry) vybrat pár napínavých míst a ta uveřejnit. Prý to působí. Uvažuju, jestli to působí i na mě a ono ano. Působí. Jiná kamarádka  doporučila napsat jakési žebříčky taková ta nej – nej a podobné věci. Už jsem se neptal, jestli to působí a rovnou se rozhodl ta dvé doporučení spojit, protože pak to působení bude dvojnásobné. Bude přímo…bude neodolatelné.

Jen aby potom ovšem ještě někdo četl ty povídky.

 

Povídka v povídce:

 

Za generálním ředitelem přiběhne dopoledne náměstek a poví-

dá: – Filipe, půjč mi prosím tě toho svého jaguára, já musím rychle

do Ostravy.

Filip mu hodí klíčky a ptá se: – Proč do Ostravy?

– Protože je tam volná silnice, zatím.

– A proč tam jedeš?

– Jedu co nejdál od Prahy.

– No ale proč?

– Budeš si myslet, že jsem blázen, ale já byl ráno na Haveláku

a potkal jsem tam smrt. A šla ke mně a tak divně se dívala, stěží

jsem zdrhnul.

A potom vypadnul z kanceláře.

Generální vrtěl hlavou, ale nedalo mu to. Vytáhl ze skříně starší

plášť, co nosil, když chtěl být inkognito, nalepil si na čelo náplast,

nasadil tmavé brýle a na Havelský trh si zajel. Procházel kolem

stánků a rozhlížel se a tu paní uviděl skoro hned. Pomalu šel k ní

a velmi zdvořile pozdravil.

– Promiňte, prosím vás, vy jste…

– Ano. Smrt, Jene.

– Víte, já jsem přišel, protože jste k smrti, pardon, promiňte,

protože jste vyděsila mého náměstka, mladý zdravý člověk… a vy

prý jste se na něj tak zadívala, že raději zdrhl.

– Ach tak, řekla ta hubená, vysoká a bledá paní. – Dívala jsem

se na něho spíš překvapeně.

– Ale proč, zeptal se ředitel.

– Překvapilo mě, že ho vidím v Praze, a přitom vím, že s ním

mám odpoledne schůzku v Ostravě…

 

A jdeme dál –

Největší PŘEKVAPENÍ, pointa, vás čeká v povídce Jako v nebi. (Odposlechnuto: To je teda fakt prda!) Kdybyste čekali všechno, tak tohle ne. Bůh mu  – přesněji – hlavním postavám –  splní sen, veliké přání. Ale proboha, jak!?

Možná vás napadne ta stará myšlenka o tom, že bůh se nejvíc směje, když mu lidé svěřují své plány do budoucna

Nejzajímavější CITÁT:

…ale než ho z lože úplně propustila, přitáhla si ho, políbila, a kousla do prsou či boku, chvíli ho jako buldoček držela a pak si spokojeně prohlížela otisky
svých zubů. Říkala tomu značkování.

 „A teď můžeš jít do světa, muži můj.“

 

Nejlepší NÁZEV podle mého je Návrat hrdiny. Probouzí ve mně spoustu otázek. To ostatně povídka taky. Původně se jmenovala Auta v zimě

 

Nejošklivější OBRAZ

…Jiné (ženy) zakládaly dámské kluby, nátlakové skupiny a pořádaly protestní průvody, kde ty štíhlejší před sebou valily ty tlusté.

 

Nejstarší povídka – O našem dědečkovi

 

Nejdelší povídka – Robiny (Dědové a dívky)

 

Nejkratší povídka – Veřejný dům

 

Nejvíc něžnosti

má asi Zrzečka

 

Některé povídky vám „přicházejí na oči“ poprvé, jsou nové- třeba Robiny –  Dědové a dívky. Jiné jsou krásně staré – Zrzečka. A představte si – některé od sebe dělí 25 let.

Čtvrt století!

 

Tak vidím svoje povídky, tu knihu (Akord a jiskry)na cestě ke čtenářům, koukám, jak ta knížka jde,  nese si buchtu v ranečku a představte si –  na kraji lesa potká babičku, která ji o kus buchty poprosí a knížka se o tu buchtu dělí s tou kouzelnou babičkou…takovou babičku najdete i v povídce Zrzečka…A protože byla hodná, tak má ta knížka na cestě štěstí! Čtenářky mají taky štěstí, jak doufám.  I já mám štěstí a radost mám, ale teď už spěchám, už nemám čas.

Proč?

Jdu přece péct tu buchtu.

 

 

 

 

úvod:

Některé povídky vám „přicházejí na oči“ poprvé, jsou nové- třeba Robiny –  Dědové a dívky. Jiné jsou krásně staré – Zrzečka. A představte si – některé od sebe dělí 25 let.

Čtvrt století!

Další povídky jsou „mezi.“ Některé jsem dost přepracoval. Jako v nebi, třeba, která má asi nejsilnější pointu.

Napsal jsem,  jak jsem uměl nejlíp. A osměluji se podotknout –

kdybych byl čtenářem téhle knihy, nečetl bych ji najednou. Po každé povídce bych se šel projít, kouknul se do trávy, písku či sněhu, nebo si uvařil čaj.

S výjimkou povídek O našem dědečkovi a O našem koni, jsou všechny postavy literární – vymyšlené či sestavené – a tedy ne skutečné.

Přeju vám hodně potěšení ze čtení.

Doplněno černobílými fotkami mých „dřev“

„Šlapou boží zemi…“ Kombinace dřev a koláž, 110×80