Akord a jiskry, výbor povídek

ještě jednou Ti od srdce děkuji za Tvou krásnou knižní novinku Akord a jiskry. Její čtení jsem si nechala na dobu prázdnin, abych si mohla každou povídku naplno prožít, procítit a vyprocházet ji v lese a mezi poli, v lučním kvítí a pod letní oblohou, přesně tak, jak v úvodu doporučuješ. Protože tohle je kniha, která jde do hlubin duše a nedá se zhltnout někde na cestě odněkud někam. To by se čtenář připravil o to hlavní – akord, na který se může kytara jeho duše naladit, a jiskry, které dokážou probudit k životu i to nejokoralejší srdce.

Hluboce se skláním před Tvou upřímností, která je nevídaná, třeba v povídce Body painting aneb Srdce v dešti mi z ní až běhal mráz po zádech. Poslední dobou mám pocit, že se i spisovatelé velkých jmen snaží ukrýt svou zranitelnost za štít z cynismu a jízlivosti a svět jim za to bůhvíproč tleská. Když ale někdo bez ohledu na datum narození dokáže nosit svůj chlapecký ostych na otevřené dlani, je to pro mě znamením velké statečnosti a odvahy, které snad žádná žena nemůže odolat – mám na mysli skutečnou ženu, ne „robinu“ z tvé úvodní povídky Robiny aneb Dědové a dívky. Jak já jsem se u ní nasmála! A zároveň to bylo krásné pohlazení na duši. A kdybych mohla vrátit čas o mnoho dekád nazpátek, kdy jsem se v porovnání s dokonalými „robinami“ cítila tak nedostatečná, s radostí bych se stala klientkou té Vaší bezprecedentní seznamky plné laskavých a trpělivých dědoušků, které už život naučil, po čem žena doopravdy touží. Každá povídka ve mně zanechala hlubokou stopu, nejvíc asi titulní Akord a jiskry, protože tam je na pár stránkách popsané všechno, co z dnešní sterilně dokonalé doby cítím. Nejdůležitější ale je její poselství, že stačí trocha živé hudby a živé mrtvoly umrtvené konzumem se zvesela proberou k životu, aby si mohly taky trochu zamuzicírovat – protože lidská duše je houževnatá a dokud je člověk naživu, nikdy neumře docela.

Zůstáváš pro mě obrovskou inspirací, Martine, a moc se těším na všechno další, co napíšeš!

Marie

P. S.: Málem bych zapomněla zdůraznit, že každou pravou zrzečku potěší, když má někdo k zrzečkám kladný vztah 

Jana Langerová, Je libo nějakou povídku?

Povídek je celkem 16 a nejdelší z nich je hned ta úvodní nazvaná Robiny aneb dědové a dívky. Líbila se mi, jak bilancovala na hraně reálnosti a sci-fi a podobně na mě působila i následující Návrat hrdiny aneb auta v zimě. Moc pěkná byla také povídka Jako v nebi, kterou autor přepracoval a doplnil ji tak výstižnější (a opravdu vydařenou) pointou. A působivé byly i kratší dílka jako Pandořina skříňka nebo Nahá kočka.

„Myslíš hloupá? Špatná? – Ale to není možné! Hudba je přece vždycky dobro! Lidi přece hudbu dělají pro druhé, od srdce k srdci. Sejdou se a zpívají při slavnostech a svátcích, jinou hudbu a jiné písně mají k práci, a ještě jiné zase večer zpívají muži ženám a ženy mužům. Jako já budu dnes večer tobě zpívat… svou píseň.“
Celá se proměnila, když mluvila o „své písni“. Měla jiskrnější oči. Začervenala se. Mírně sklonila hlavu a jako by už z dálky naslouchala tónům.“ (str. 76)

Každá povídka měla zkrátka něco do sebe a často z nich bylo poznat, že je napsal muž. Nebyly nijak hrubé, ale právě naopak z nich přímo čišela úcta k ženám a vše tak působilo až vznešeným dojmem. Stejně bylo patrné, že je Martin Patřičný umělcem a umí pečlivě malovat obrazy. Pokud to nebyla jeho poslední povídková kniha, já po té další ráda sáhnu!

Bedřich Ludvík

Poznámky k povídkám v knize Akord a jiskry

 

 

Návrat hrdiny aneb auta v zimě

 

Tuhle povídku znám. Tu mám rád, protože se v ní vyznám a protože je o smrti. Ale co mě na ní vždycky dostane je ta konfrontace dneška a někdejška skrze hudbu a její užití. Je to tak. S vynálezem záznamu hudby se všechno změnilo. Do té doby existovala jen hudba živá. Pak se zrodila hudba ze záznamu, hudba mrtvá. Čtu to a ptám se jak je tomu v jiných oborech a hlavně, jak je tomu s životem člověka?! Je to krásná a důležitá povídka, po které i já zatoužím po těch dávných časech. A to je co říct, protože já staré časy vůbec nejsem. Tak jdu číst další kousek…

 

Jako v nebi

To je tak krásná povídka, že pro slzy od toho psího začátku vůbec nevidím na čtení. A setkání s maminkou. Vlastně nejmíň mě zajímá ta Jana. Nakonec ji zachrání ta pointa, když se ji narodíš. Je to celé geniální nápad. Nevím proč, ale chybí mi tam rodina. Žena, děti, vnoučata. Nevěřím, že by je nějaká Jana tak vytlačila. Já budu chtít v očistci potkat daleko víc lidí. Rozhodně i tebe! A chybí mi tam pasaž o starnutí těl těch žen, které jdou s námi životem. Občas zajedu za svou první láskou, je jí taky 68 let, a když ji objímám (je štíhlá a má nádherný zadeček) cítím tu ztrátu pružnosti. Jako v nebo je tvůj majstrštyk! Obdivuji a tleskám a mohl bych číst klidně dál a dál. Smiřuje mě to se smrtí, ba těším se na ni. Tohle prolínání časů dává tvému staromilství smysl a křídla. Najednou to není to protivné, banální sentimentální vzpomínání, ale filosofie a moudrost a vhled do obecného lidského bytí. Radost číst a problurávat se do nových a nových vrstev poznání!!!!!
Přišla návštěva – končím.

Srdce v dešti

Vlastně nevím o čem ta povídka. Ale baví mě ji číst, to jo. Chtěl bych ji dovést dál, ne jen k tomu očekávatelnému konci s darováním obrazu. Jednou jsem jedné ženě dal dvojalbum Chopina v podání Artura Rubinsteina za jedno pomilování s ní. A bylo zvláštní a úžasné. Žádná prostituce, čistá láska k hudbě   Dodnes se s ní občas sejdu a vzpomeneme si na to a pustíme si jednu ze skladeb. A víš kterou? Znáš ji. Je to, která zní v seriálu Kus dřeva ze stromu
BLud

 

Nahá kočka

Tuhle povídku miluju pro její drobnokresbu, obyčejnost, zřetelnou empírii a pointu. Byla to CIZÍ Dana. Naše smrt a cizí smrt. Jako by to byly dvě úplně jiné smrti. Jedna nespravedlivá a děsivá a druhá možná i zasloužená. Ach, ta naše lidská omezenost, neschopnost pojmout všehomír, trapnost našeho úzkého úhlu pohledu, naší zahrádky. V téhle povídce jsem s tebou natěsno a přesto je mi v ní tak dobře, ale tak!

 

Jako sůl

Konská dávka nádherné nostalgie a smutku za uplynulým a zapomenutým. Naše první mrtvá. Společný zážitek smrti. Trochu papezický a trochu trapný ve smyslu, tak ona to fakt nedala. Poplakávám si svou sebelítostí a otřesu se nad větou: Já vás, tatínku, miluju jako… jako sůl. V té větě je přítomen Bůh otec i syn i Duch svatý.

 

Hanička

Varianta na povídku Sůl nad zlato. S poznánim, že když si živý vzpomene na mrtvého, tak i ten mrtvý je na tu chvíli vlastně živý. Je to tak. Proč by jinak hřbitovy byly plné starých žen. Přijedou autobusem, jdou o holi, sedí u hrobu se svým mrtvým a jejich mrtvý je s nimi a je zivý. Tahle povídka rezignovala na to být literaturou, ta chce být pravdou pravdoucí. Ale copak to vůbec jde?

 

O našem koni…

Tuhle povídku si čtu už léta opakovaně a pořád a nebude to trvat dlouho a budu ji umět nazpaměť. Myslím, že tys ji sice prožil, ale já ji žiju pořád a furt a trvale, takže dnes jsem to já, kdo cválá krajinou a padá do travy. Jsem to já a ne ty. A je to MŮJ první koník. Tak dobře je to napsáno, tak dokonalé převtělení to umožnuje. A už mě nezdržij, musím jít Musťu ještě napojit

 

Nebe podzimu, draci

Tahle povídka by si zasloužila pokračovat. Takhle je to jen črta o síle umění. Ale ta síla by si zasloužila doložit. Ten obraz na zdi ji může zasáhnout tak do života, že se nakonec, zoufalá, rozhodne vyhledat autora. Copak ji s ním asi potká? Bude ji stačit jedna noc nebo na to bude potřebovat kus života?