Bříza | Martin Patricny

bříza
jaro
klády ve sněhu

Bříza (Betula pendula.) Birch, Birken

Bříza má, jako jediný z našich stromů, bílou kůru, která tloustne a rozpraská a zčerná až ve stáří. První se z jara zazelená, a zřejmě proto a pro tu kůru, se jí říká „nevěsta zahrad“.

Je to jeden z mála druhů dřev, který lze s úspěchem soustružit i ze slabší kulatiny, což je zvláštnost. A proto soustružníci poražené kmeny odvětví, částečně, buď v pruzích, anebo po spirále, zbaví kůry a postaví je jako kůly na tee-pee nebo suší opřené o zeď.To jste možná leckde na venkově viděli a říkali si – copak asi z toho bude?

Běžně používané řezivo z větších stromů má stejnoměrně šedobílou barvu, je pevné a poměrně tvrdé, což je překvapení pro ty, kdo s dřevem pracovali za syrova. Dobře se lepí i přijímá mořidlo. Pozor na červotoče.

Jinak bříza „klame tělem“. Nejen, že jsem ještě neviděl dva kmeny stejné, že se objevuje nepravé jádro, ale některé starší stromy mají místy svalcovitá místa.To se odráží ve dřevě. Někdy můžete na břízách vidět novotvary, kterým se říká rakovina, a pokud ten novotvar rozříznete, usušíte a vyleštíte, vypadá jako vzácný šperk.

Uschlé nebo v kůře ponechané kmeny a větve mají brzy zřejmě vlivem hub či hniloby nejbohatší kresby, jaké jsem kdy viděl, a barva jde mnohdy i do tmavošeda a střídá se se slonovinovou na dosud zdravých místech.

Problém je vybrat kresbu a uchovat ji, nelze např. napouštět fermeží.

Z našich dřevin je bříza venku asi nejmíň trvanlivá.