Jsou věci, které mi připadají zcela zřejmé.
Například, že stůl, jeho deska, které se pořád dotýkáme, musí být ze dřeva. Je to tak logické a pochopitelné a přece jsou výrobci, kteří zhotoví desku stolu ze skla (!), keramiky i kovu a najdou se lidi, kteří ten zmetek koupí…Oni nebudou na stůl pokládat ruce?
Dospělí jsou velice zvláštní, říkám si s Malým princem.
A podobně je to s nosiči.
Ti byli u vlaků k dispozici těm, kdo vlastní zavazadla neunesli, nebo se s nimi nechtěli tahat.
Jsou ale i nosiči informací, časopisy, noviny, media se jim říká.
Když nebudeme chtít pomáhat s kufry, nosiči z nádraží zmizí jako pára a najdou si jinou práci.
Když nebudeme kupovat dobré, ověřené informace, co se stane?
Seriosní noviny a radio a televize se postupně nebo bleskem změní v bulvár a začnou nás bavit. Vztekat a udivovat a napínat. Všichni si přece rádi poslechnou drby a vtipy.
Historky ze života hvězd.
Ale nic podstatného se nedovíme třeba o skutečných hvězdách, zemi či nebi.
Takže – pro chvilkovou zábavu, pro něco zhola zbytečného, zahazujeme likvidujeme něco velmi důležitého-
– hlídacího psa demokracie. Té, v níž žijeme, tady, kde jsme doma.
Zalez do boudy! Lehni, Kuš! Křičíme, protože jsme si přece ještě neprohlédli, jaké má tamhleta modelka prsa, co nového u alkoholické zpěvačky, jaká kravata je in a která vůně mimo mísu.
Lidi v anketách hlasují proti korupci a za zvýšení bezpečnosti. Ale potom jdou a hlasují tím, co kupují, hlasujou penězi a hlásí, že chtějí sračky a blbosti a senzace a drby.
A hlídacího psa, který jediný může za ně jít denně do konfliktu, rvát se s hajzly… mění za pudlíka.
Který pobaví, štěká jen jako a slouží (Ale ne jim).
Tak to je s tím naším prostředím. Někdy mi připadá, že funguje divně.
Jako ten studený, skleněný stůl, na který nejde položit ruce, ani složit hlavu.
Dřevo a stavby, Leden 2012