Kniha o krasobruslení
V pohádce o Sněhurce se macecha ptá zrcadla, kdo je na světě nejkrásnější.
Kdybych se ptal já, ptal bych se – CO – je nejkrásnější. Ale nemusím se ptát, protože to vím.
Vím to. Je to tělo ženy v pohybu
Před řádkou let jsem vytvořil dřevěnou knihu, artefakt – O krasobruslení. (Má ji ve sbírce Knihovna Národního muzea v Praze). Když se dneska na živý předmět té „knihy“ dívám –
Taneční dvojice a volné jízdy žen…Praha, Mistrovství světa v Krasobruslení 2026, znovu jsem okouzlený, ohromený, užaslý a snad i nějak lepší.
Ráno ženy. Noha navykle vklouzne do pevné boty s bruslí, prsty se zavrtí, usadí a ruce šněrují, Pokolikáté už! Pokolikáté! A ještě jednou. Pak sundá chrániče a brusle došlápnou na led. Chlad oceli a tvrdost. Ocel nabroušená jako meč a ledová plocha, led. Ale o trochu výš už je jen teplo. Měkké, teplé tělo plné energie, tělo tepající krví, lehce se chvějící, připravené.
Ozve se hudba a jízda – představení začíná. My lidi máme zrak, který dobře registruje pohyb, ale teď ve mně všechno žadoní a prosí o zpomalení, zastavení, protože pro jednu úžasnou křivku mi uniká další a to nemluvím o linii těla…Nemluvím, ale to tančící tělo ano. Vypráví o kráse, která je prchavá, ale přece je a můžeme se na ni dívat. Kontrast ledu, oceli a proudů v ohřátém těle ustupuje do pozadí a křivky těla hrají s křivkami tance a hudbou. Zrcadlo vyleštěné brusle blýskne. Nezajímá mě umístění či hodnocení sudích. Já mám hodnocení svoje. Milé kouzelnice bruslí a tance, to vy jste nejhezčí a jste nejkrásnější! Samotná představa Salomé vám závidí, když se otáčíte…
Něco z těchto řádků jsem napsal kdysi a kamarád se mě ptal, jestli si myslím, že ony obruslené mladé ženy ocení ten hold, který jim skládám. Řekl jsem, že já už jsem od nich svou odměnu dostal. Že Eros (Amor) sám se do nich zamiloval! A že já, díky nim, jsem konečně pochopil, co to byl, co znamenal kouzelný pás bohyně Afrodíty. Znamenal pohyb. Teď to říkám i vám.
A opakuju – Není nad tělo ženy v pohybu. Pohyb lvice, pumy, je příroda, tady je navíc ta lidská, naučená a někdy i tvrdě nadřená složka.
Když se někdy necítím dobře, přehrávám si za očima to tělo, pokaždé jiné a tanec. Toužím.
Toužím, tedy jsem. Žiju.
