Příběhy k výstavě v klášteře
Leckdy někdo vypíše soutěž, v níž máte za úkol co? Poznat či uhodnout literární postavy.
Někdy se to bere podle kalendáře, dneska má svátek Dobra. A Laura, to je moje vnučka. Zítra
Norbert. V sobotu Iveta a v neděli Medard.
Měl jsem jednou výstavu dřevěných obrazů v klášteře Bylo to na jejich Den otevřených dveří a já jsem si chystal úvodní slovo. Tedy – víc slov, pochopitelně. A napadlo mě, že si vzpomenu na literární postavu, kterou myslím v kalendáři nenajdete. Na koho myslíte?
Co třeba Bůh?
Ale – prosím vás – není to Bůh Bible a věřících lidí. Ne.
Není to ani bůh nevěřících.
Je to Bůh, který je vymyšlený. Je to literární postava.
Nakonec jsem vybral tři úžasné příběhy, které mám v hlavě dost let, možná už čtyřicet, třicet let, takovou mají v sobě sílu!
První příběh s Bohem napsal Bohumil Hrabal. Příběh o hrdinovi, o statečném válečném hrdinovi, Miloši Hrmovi, který vyhodí do povětří ostře sledovaný vlak. Vlak, který narvaný zbraněmi a municí míří na frontu…
Ale on ten Miloš vlastně vůbec jako hrdina nevypadá. Je to citlivý a poměrně plachý kluk, který má problém. A ten problém se týká lásky. Miloš trpí tím, čemu se říká předčasná ejakulace. Je to něco ,co pro nás dnes zní banálně, my, dnes, bychom si s takovou věcí lehce poradili.
Jenže pro Miloše je to problém tak hrozný, že s ním dál nechce žít. A tak po noci s krásnou konduktérkou Mášou a po svém nočním selhání si opatří dvě břitvy. Jde do hotelu, v koupelně si napustí plnou vanu horké vody, vleze si do ní a podřízne si žíly.
Jenže – na chodbě toho hotelu je zedník, který něco zazdívá, něco se mu na tom klukovi co přišel do hotelu nezdá a tak vykopne dveře, Miloše vezme z vany do náručí a zachrání ho…
A Hrabal Bohumil, Bohumil, píše, že ví, že ten zedník, že to byl přestrojený Bůh. A jenom díky tomu přestrojenému zedníkovi může příběh pokračovat dál.
Ostře sledované vlaky, zfilmováno, Oskar, Václav Neckář…
V dalším příběhu se o hrdinu vůbec nejedná. Naopak. Vrah Kruger umře po přestřelce s policisty a je u posledního soudu. Jenže – u toho posledního soudu to vůbec nevypadá jako v nebi, vypadá to jako dole, na zemi. Soudí tři soudci a Bůh, Hospodin, je tady jenom jako svědek.
A když se soud odebere k poradě, říká Kruger Pánubohu – myslel jsem, že budeš soudit ty, Panebože…
A Bůh Krugerovi odpovídá, že on soudit nemůže, protože, protože všechno ví. A že ten, kdo všechno ví, nesoudí, nemůže. Potom je v povídce jedna krátká, nesmírně silná věta – Bůh říká: Vy lidi si nezasloužíte jinou spravedlnost než lidskou. (jaká jiná by mohla být?)
Naštěstí se Kruger hned potom ptá, kam se mu ztratila krásná skleněnka, ta kulička, kterou si jako malý kluk koupil? A Bůh odpovídá, že se zakutálela pod okap a ve smetí nebyla vidět…
Tenhle příběh napsal Karel Čapek, najdete ho v Povídkách z jedné kapsy a jmenuje se Poslední soud.
Jak jste si všimli, oba autoři jsou Češi a oba mají ještě dnes, možná zvlášť dnes, co říct i urbi et orbi, městu, světu.
Ale i mého třetího autora něco s Čechy spojuje. Angloamerický básník a vydavatel, Wystan Hugh Auden se oženil s Erikou Mannovou, herečkou, autorkou a občankou Československa. Dcerou Thomase Manna, československého občana píšícího německy.
A pan Auden napsal dopis, báseň pro všechny, kteří něco dělají, tvoří. Píše v dopisu o básních, ale za ty básně si můžete dosadit to, čím se zabýváte, písničku, roli ve hře, a možná i operaci či úklid…jak je ctěná libost.
Pan Auden mi píše –
Víš, ty píšeš básně a myslíš si, že ti to něco pomůže. Že až půjdeš k poslednímu soudu, že ti to tam přičtou k dobru, že to pro tebe bude něco, jako polehčující okolnost.
Jenže – ono to tak nebude!
Při posledním soudu totiž bude Bůh svým kouzelným hlasem číst ty nejlepší básně. Ty básně, které bys napsal, kdyby tvůj život byl dobrý.
Myslím si, že to Wystan Hugh Auden napsal nejen mně, nejen vám. I sám sobě.
Konec příběhů