Školní výlet

30. října 2022

Napsal Martin Patřičný

Školní výlet

 

Proč si pamatujete nějakou událost dobře a jiná se vám vykouří z hlavy jako kouř?

Možná to dneska už někdo začíná trochu tušit, já ne. Ale jeden školní výlet mi utkvěl v hlavě hodně pevně. Nejen pro několik překvapení a proto, že jsme neotrávili učitelku práškama a všechno dobře  dopadlo. Tenhle výlet mi v hlavě utkvěl i proto, že jsem měl poprvé v ruce dívčí prs.

Když jsem doma oznámil, že na závěr deváté třídy a vlastně i základní školy pojedeme na školní výlet pod stan, na dva dny, nic se nedělo. Až druhý den se maminka ptala- a kdo s vámi pojede?

No Uzlová, odpověděl jsem.

A žádný jiný učitel?

To já nevím.

„Souška“ Uzlová jistě nebyla svatá, ale chovala se jako dáma. Tmavé vlasy nosila vyčesané do drdolu, chodila zpříma a na nikoho nikdy nežalovala. Zvládala neklid ve třídě i to pitomé hihňání poměrně s klidem.

Vzpomínám si, že když jsme se učili o člověku, řekla na stupínku: Není místečka na našem těle, kam bychom si nedosáhli – a pokusila se dosáhnout si mezi lopatky…no to byl řev! Kam si sahali kluci je lehké uhodnout. A ještě dneska se tomu směju.

Maminka se významně podívala na tátu a ten se za pár dní podíval do školy…Za zavřenými dveřmi, abychom my děti neslyšeli, potom povídá mámě- žádnej další kantor nejede. Ta ženská ‚ (Uzlová) se zbláznila. Sama a s takovou třídou!

Plánovali jsme učitelku uspat, nasypat jí večer u ohně do něčeho prášky na spaní, ale nakonec jsme si řekli, že jí to neuděláme. Tma všechno schová, láhev i polibek i  cigaretu.

Nadešlo ráno našeho odjezdu, stáli jsme před školou a čekali na autobus. Učitelka přišla skoro první. Hned ji obklopily některý holky a povídaly a tak. Ona byla klidná, na hodinky se podívala jen jednou. Když už jsme byli skoro všichni, vyndala učitelka seznam, zavolala mě a já ještě s Eliškou jsme zkontrolovali přítomnost  těch, kdo se na výlet přihlásili. A mezitím dorazili ještě dva cizí starší kluci. Jeden byl takovej medvěd a říkali mu Čak, dneska vím, že se to píše Chuck.

Moc toho nenamluvil, na mluvení byl zřejmě ten druhý, který to obstarával i za něj. Moc hezky se chovali k učitelce, ta se s nimi i smála a toho Chucka dohonce pohladila po tváři, musel se k ní sklonit. Ze začátku to spíš vypadalo, že dostane pohlavek. Holka, co s těma klukama byla, dokonce učitelku objala. Ale to už – na přání – vybalil Chuck banjo a začal hrát a zpívat Rikatádo…trampskou písničku. Ta starší holka zpívala s ním. Přijel autobus, řidič pohovořil s učitelkou, pak šel něco zkontrolovat, všichni nasedli a jelo se. Před školou zůstala jen ta starší holka co s těma velkýma klukama přišla.

Stála tam a mávala.

Místo, kde jsme se k večeru utábořili si nepamatuju. Zůstává mi v hlavě posekaná louka, která se svažuje k řece a nad cestou je les.

Všichni jsme byli napjatí a natěšení na večer, nevím, co jsme čekali že se bude dít, nebo co my sami budem dělat.

Po posledním koupání šli kluci na dříví a holky chystaly chleba a krájely konce buřtů na „kanadskou růži“ a pak jsme opékali a jedli a někdo ještě donesl plné tričko letních jablek a kluk co byl s Chuckem uvařil na trojnožce čaj.

Chuck zase hrál s naším Jirkou – kytaristou. A když se sešeřilo, zaťukal cizí kluk- byl Martin, jako já – na skleničku od hořčice a učitelka vstala, podívala se na Elišku a na mě a řekla – Předpokládám, že jsme všichni?

Zkontrolovali jsme přítomné, učitelka si s námi zazpívala dvě písně, vypila si čaj ze smaltovaného hrníčku a řekla že je unavená a půjde spát a abychom se laskavě chovali slušně.

Martin ji doprovodil ke stanu a když se vrátil, vytáhl z kapsy plochou lahev rumu(0,2dcl), napil se a zbytek nalil do kotlíku. Abychom to oživili, poznamenal.

A Chuck vytáhl z kapsy podobnou butylku a zavdal si a podal ji Martinovi, aby se čaj „probral“

Někteří z nás vytáhli cigarety a nabízeli kolem a některý holky šly spát.

A tak jsme si udělali regulérní mejdan…

Teď už asi chápete, jak báječně to paní učitelka Uzlová měla vymyšlené!

Proč by s námi nejela na dvoudenní výlet, když si k ohni zařídila své bývalé žáky? A ti žáci se chovali jakoby patřili k nám, dětem. Ale byli to kluci co chodili na vandr, spali pod širákem, uměli pít – věděli kolik snesou a kouření se tenkrát, kolem roku 70, moc vážně nebralo.

Martin potom u ohně vyprávěl, jak Chuck vyhrál soutěž o to, kdo vykouří nejmenšího vajgla ale hlavně –  jak vyhrál.  Když už nedopalek nešlo držet, nabral ho z trávy dvěma stébly a zbytek cigarety prý vdechnul…

Špatně bylo jenom dvěma klukům, kteří k čaji s rumem pili víno a ti se odebrali někam na břeh, kde se té nežádoucí směsi v břiše zbavili – pod dozorem. Ostatním poradila Olina, jejíž rodiče byli doktoři, aby si opekli chleba trochu víc a snědli a že jim nic nebude. Aktivní uhlí?

Zábava nabírala obrátky, ale já už jsem jen čekal, až Eliška půjde spát, že půjdu za ní.

Ano, a vlezl jsem do stanu k ní, ale na nic jsem si netroufnul, ani zeptat se ne. Tiše jsem čekal až usne a když hluboce oddechovala, natáhl jsem ruku a pod košilkou nahmatal její nahé ňadýrko. Moc jsem chtěl tu ruku na něm nechat, ale bál jsem se – co kdyby to ráno zjistila? Opravdu tehdy spala? Ach jo! Dětské lásky! A jak přemýšlejí děti?

Jinak ze školního výletu zůstaly střípky. Vdechnutý vajgl – taková kravina! Jenže taky vzpomínka na dobrou a moudrou učitelku, která nás měla ráda.

A na oheň a písničky a.