Zatoulaní andělé
Marie Brožová
Žijeme čas p r o m ě n y literatury, jak jsem už několikrát psal. Otěže převzaly ženy a jejich vliv je určující.
Je to velká změna.
Ženy píší jinak než muži, s jiným záměrem, jiné příběhy. Marie taky.
Kdo čeká, že udělám nějaký „výcuc“, short story příběhů, které dočítám, spletl se. Nic takového nepřijde. Čtěte si.
Na začátek – kniha je prostě d o b r á . To neznamená trojku, ani hodnocení. Kniha je naplněná dobrými příběhy, i když happyend leckdy chybí. Je dobrá spíš v pohledu na lidi, v základním přístupu.
Co se mi líbí nejvíc a na co se těším si ale nechávám na závěr tohohle psaní.
Zatoulaní andělé…
Tam, kde jde o anděly si představím buď pohádku, nebo fantasy – a to bylo první překvapení – paní Brožová píše reálné příběhy normálních lidí. Obyčejných lidí, málem jsem napsal…a to bylo překvapení druhé, toho „obyčejného“ na těchto stránkách moc nenajdete, co to ostatně je?
Kdo píše o andělech, staví si v duchu především svoje nebe, nebo ráj, chcete-li. Určitou kosmologii. Může pustit fantasii na výlet, ale sám sebe se ptá – Je nějaké peklo? Nebo, jak říká Mefisto, peklo je tady a my nejsme mimo?
Ve svém obrazu světa má paní autorka i očistec? Jak vypadá? A kdo tomu všemu vůbec vládne, kdo to řídí?
Ona nám to paní Brožová nemusí všechno dopodrobna líčit, ale jistě ví své.
A co anděl?
Tady mám řadu otázek. Četl jsem kdysi představu anděla, který nemá ruce, což má logiku, křídla jsou místo nich, ale asi by byla dlouhým vývojem jinak anatomicky pojednána. O andělech píše třeba Bedřich Ludvík v Pohádkách pro otce a matky…Pochopitelně jinak než Marie. Další otázky- Má anděl pohlaví? Pochází z lidí? Může se rozmnožovat? Má smysly jako člověk? Cítí vůni?
Nevíme. V této knize je anděl spíš symbol toho, kdo pomáhá. Kdo hřeje a opatruje vajíčko, ze kterého se může vylíhnout i radost
Člověk dojde na konec cesty, která mu byla vyměřena (osudem?),octne se na zelené louce s pampeliškami, na zádech má křídla a pak jde do obyčejného pavilonu, kde ho čeká úřednice –
Napadla mě hned Čapkova Karlova povídka Poslední soud, kde říká Bůh – Ten, kdo všechno ví, ten nemůže soudit. Ale říká taky – Vy lidi si nezasloužíte jinou spravedlnost, než lidskou.
Jenže – na té spravedlnosti lidské, pracovalo tisíce let tisíce lidí! Ta není špatná. Zákoník Chamurapiho, Athény za Solóna, vyndává mi paměť lístečky…
A přicházím k překvapení číslo tři – mám pocit, že v téhle knížce se příliš neposuzuje, kromě oné úřednice, názory jsou řečené jasně a víme, kdo s čím souhlasí či ne.
Někde jsem už psal – a není to nic původního, že je dobré nejdřív hledat co nás spojuje, abychom mohli mluvit dál. A taky – Díky Bohu (ať kdokoliv to je) za mozkovou kůru, která někdy překládá to staré – Bojuj, nebo uteč – do rozumnější řeči.
Příběhy lidí – andělů téhle knihy jsou šťavnaté. Mají v sobě radost těch kdo žijí sami od sebe a o té radosti umí i vyprávět. Brožová má schopnost vás chytit za flígr a připnout ke stránkám knihy jako, jako brož. Uměla by možná i detektivku, napadne vás někdy ve chvíli napětí.
Mužský pohled na věc? Některá místa jsou pro mě trochu jednoduchá, přivítal bych víc odstínů, vrstev. Taky vysvětlení, která mi asi unikla – červený svetr, třeba. Zajímal by mě i rozbor „případu“, který anděl dělá, než odletí a zasahuje. Jestli se s někým radí, třeba…
Ale blížím se ke konci…Víte, co je v příběhu nejtěžší? Představení a rozvinutí figur. Na divadle – Osoby a obsazení.
Možná proto je tu úřednice, kterou každá/ý vidí jinak. A tenhle začátek už máme za sebou. Těžkosti a práci jsme většinou ani necítili. Tak.
A já si myslím, že přijde pokračování. Víc prozrazovat nechci.
Jen naznačím.
Když ještě knihy psali muži, většina z nich končila knihu – povídku – svatbou. – I Saturnin tak končí, pamatujete?
A potom se vzali a žili šťastně až do smrti… jakoby po zaznění zvonů svatebních už nepřišlo nic zajímavého! Svatba byl jeden druh konce příběhu. Smrt jiný druh. Návrat zpátky na zem, může být nový začátek.
Tak třeba ženy s těmihle „svatebními konci“zatočí a změní je. Snad, říká ženská část mého ega. Možná se dovíme co bylo dál, co se stalo po jednom konci. Maruška Brožová si možná…zapokračuje.