Tis (Taxus) Taxus; Eiben
Tis byl díky svým vlastnostem tak často používán, až byl bezmála vymýcen. Dnes je například v Německu chráněným stromem a využívá se jen málo. K našim nejznámějším tisům patří asi krompašský tis – Krompach v severních Čechách. Jeho stáří je nejasné. Jasné je, že některé tisy žily už před tisíciletími –„V pradávných, velmi dávných dobách, kdy ještě věřil lid i knížata, že hvězdy visí na železných skobách a zem je jako koláč placatá.“ To byl kousek z Hrubína a jeho Chytré Šahrazád.
Tis má zvláštní, velmi pomalý růst (pro srovnání – přiroste cca 2,5 cm za 25 let, zatímco ostatní stromy 2,5 cm za 1–3 roky) a je velmi životaschopný – má úžasnou schopnost regenerace. Tis ve Fortingall ve Skotsku je patrně i nejstarším stromem na Zemi – cca 8000 let. (Tak jak je to s tou borovicí osinatou? Třeba ten tis je nedoložený…)
K vymýcení (takřka) tisů došlo proto, že jejich houževnaté a pružné dřevo bylo vynikajícím materiálem na výrobu luků. Svou pružností umožňovalo delší dostřel než luky např. z jasanu. Takže asi v roce 1500 začala Anglie tisy dovážet a anglický parlament nařídil, že každá loď, která v anglickém přístavu vykládá zboží, musí na každou tunu nákladu, přivézt 4 luky. Takže to pro tisy moc dobře nevypadalo.
Dnes se používá v uměleckém nábytkářství na vykládání – intarzii. Kdysi se tis mořil na černo a byl z něj tzv. německý eben.(Tuhle informaci jsem nedohledal – sám kdybych chtěl napodobit eben, použil bych hrušeň – nemá výrazná léta). Také se používá na hudební nástroje. A amulety, šperky nošené na ochranu, nesmíme pominout. Sám jsem ze zlomené velké větve, kterou jsem dostal – opakuju: tisy jsou chráněné stromy – udělal vnukovi malý luk. Ta pružnost je opravdu překvapivá.
Běl tisu je úzká, smetanově bílá až nahnědlá, jádro s přechody oranžovo-červeno-hnědé. Časem tmavne. Dřevo je husté, těžké, s malými přírůstky, nejtěžší a nejtvrdší z našich jehličnanů. (Jedinci, vyrostlí v dobrých podmínkách – v sadech, zahradách, mají dřevo s většími přírůstky a nejsou tak tvrdí.)