Volné soboty
Pamatuju si časy, kdy soboty ještě nebyly volné. Lidi si o nich teprve vyprávěli, o těch volných. Potom, za nějaký čas úřady zařídily, že každá druhá sobota byla volná. Všechny soboty začaly být volné později.
A tenkrát jsem pochopil, že jsem nějak jiný než ostatní. (Aniž bych jiný být chtěl.)
Protože u mě, pro mě, se to volno u těch sobot nezastavilo. Myslel jsem, že to bude pokračovat dál, chápete, že v pátek se za čas začne dělat jen do oběda, potom bude každý druhý pátek volný a nakonec že se uvolní všechny pátky.
Jenže – když jsem to říkal nahlas, ostatním, všichni na mě koukali překvapeně, jak na vola, jak na telecí vrata. Každý z těch ostatních už plánoval sobotní kratochvíle, a jel si koupit slamáček, hrábě nebo chalupu.
Já, já už jsem myslel dokonce na volné čtvrtky, chápete, jak nejdřív budeme ve čtvrtek mít volno od oběda, potom bude každý druhý čtvrtek volný a tak. Ostatní se radovali ze sobot a nikdo si nemyslel to, co já. Sám jsem o pátcích nota bene čtvrtcích už s nikým nahlas nehovořil. Kdepak. Stačilo, že já sám jsem o své odlišnosti věděl, ještě aby snad i ostatní…ne, ne! A když se mi potom stalo, že jsem jednou za letního odpoledne pomyslel až na středu, bylo zle. Víte, že nejdřív by byla volná jen každá druhá středa. Ne, nejdřív by se každou středu pracovalo jen do oběda. Pak by každá druhá středa byla volná a pak! No pomyslete na ten zlom – volné i středy! Soustředil jsem se na středy a zakázal si na ně myslet. A vůbec na všechny volné dny. A já, když si něco zakážu, tak se radši poslouchám.
Šel čas, všechno se otočilo, po sameťáku zem se rozdělila, zmizely i halíře. Někteří zaměstnanci sami začali zaměstnávat a covid nakonec řadu lidí přesvědčil, že není třeba měřit pracovní dobu, ale raději výkon.
Tak. A teď přijde vsuvka.
Bylo vám jednou jedno knihkupectví a to udělalo pro své zákazníky soutěž. Pochopitelně ne to knihkupectví, to samo nedělá nic, rozumí se, ale lidi v něm. Tak lidi v něm, v tom knihkupectví, udělali soutěž. Čtenářskou. A co je na soutěži nejdůležitější? Výhra, že? Takže aby soutěžící něco vyhráli, připravili pro ně lidi z knihkupectví hodnotné ceny. Hlavně knihy pochopitelně. A jestlipak víte, co byla hlavní cena? Ta úplně první?
Nevíte? Vzdáváte se? Dobře.
Hlavní cena byla večeře se mnou! S Martinem Patřičným. Ano.
Tak to už je teda fakt sláva, zpychnul jsem. Konečně se moje knihy dostávají k lidem!
V tom knihkupectví zřejmě znali nějakého majitele dobré restaurace, v Praze. Nebo tu večeři třeba vybártrovali za knížky, ale to je snad už jedno, ne?
Jistě teď čekáte, že tu hlavní cenu vyhrála mladá a krásná paní, která se se mnou už dlouho chtěla seznámit, ale byla nesmělá. Ta paní, která tuhle svoji výhru konečně vzala jako znamení, aby vyjevila své city ke mně a zeptala se, zda je opětuji atd. Čekáte na to, viďte? Že to čekáte?
A ono to tak opravdu bylo! Už jen vidět ji, jak mi jde vstříc, s úsměvem, pohledem jen pro mě, stálo za to. Byla tmavovlasá, velká, vyšší než já. Šaty měla tak báječně naplněné! I nahoře, i níže, vzadu. Ach ano. Bylo to tak.
Ale jen ve snu. Ve skutečnosti vyhrál nějaký chlápek od Olomóca a ten napsal, že by chtěl radši něco jiného než večeři, balíček knih číslo 2, třebas, že kvůlivá ňákýmu Patřičnýmu se harcovat do Prahy… takovou štrapác že nepojede. Napsal to zdvořileji, ale nešť. Docela jsem ho chápal.
Šel jsem tedy na večeři s menší a starší a odbarvenou paní, majitelkou knihkupectví a rozuměli jsme si a dobře se spolu měli. Dokonce jsme dvakrát tančili, nobl restaurace- žádný umělý hluk, piano, housličky…Víno.
Zpátky k sobotám.
Tak ne, ona tahle paní volné soboty nepamatovala, na to zas byla moc mladá, ale slyšela o nich od rodičů vyprávět. A najednou se u stolu začala smát, skoro nemohla přestat, odložila číši a řekla mi – víte, já jsem čekala, že to těmi sobotami neskončí, že to bude pokračovat…chápete, že po sobotě bude na řadě i pátek…a já zůstal ustrnulý a zticha – no tohle, to bylo přece onačejší znamení, ne? Znamení shůry. No jistě!
Tak jsem dal najevo zájem, ona mírněji taky ale že jsme po večeři šli k ní a co jsme tam dělali vám povím někdy příště, to je jiná story. Sešli se dva lidi, kteří cítili, že jsou jiní.
Ale – víte co? – když jsme se ráno, už na ulici loučili, něco mě napadlo a zeptal jsem se – a u kterého dne v týdnu jsi skončila? – pochopila okamžitě na co se ptám.
U středy, řekla. Středa to byla.