Vypravěč:
Matuška kdysi zpíval o kapsách (…a tak dál nosíš po kapsách sny mládí), Rangers měli škatuli (…škatuli má každej z vás a v ní sny zamčený) Jiří Suchý ukládal do krabice roztodivné věci, a nakonec sám sebe (…uložím se tam kam patřím), Exupery nakreslil pro Malého prince místo beránka bedýnku – beránek byl uvnitř…
Schránka, kam se ukládaly nehmotné věci, někdy velmi nebezpečné, bývala ze dřeva. Truhlice – okovaná například, soudek, kadlub či putna, ale i soustružená dóza. Legendární skřínka je zejména ta Pandořina. Bohové z Olympu do ní ukryli svízele a nemoci a strázně a naději dali až na samé dno.
A lidem řekli, že se skřínka nesmí otevřít, jinak že se zlo dostane ven, na svět…
Dvojice v pokoji, po milování:
Ach Pando, Pandičko, ty moje p. sladká, s tebou bych se mohl milovat pořád, protahoval se muž cestou z koupelny do pokoje…
Co to támhle schováváš? Zeptal se své ženy Pandory, s pohledem upřeným na otevřenou skříň. Stále ještě v báječné náladě. A objal ji kolem ramen, ale ruka mu sjela hned mezi půlky…
A jeho žena se vyvinula a přehodila si župan a pak – váhavě a rozpačitě vytáhla z krabice ze skříně balíček a vybalila vykládanou skříňku, truhličku, z medově zbarveného třešňového dřeva s mozazným kováním.
Co to je? Ptal se muž.
Koupila jsem to v jednom starožitnictví…
V Praze?
Ano.
Ach ty ženy… usmíval se muž a obracel skřínku v rukou.
Jak se to otvírá?
No – oni k ní klíček nenašli…proto mi udělali cenu.
Kolik?
Ve výloze dvacet a pak sedmnáct.
A potom?
Nakonec třináct. Když nenašli ten klíček…
Ty jsi za tohle dala třináct set…divil se muž a ohnutou sponkou se rýpal v drobném zámečku a jeho žena ještě víc zneklidněla. Jakoby mu chtěla zadržet ruce.
Víš, byl tam v tom krámě takový starý pán…
Prodavač?
Ne, neprodával, on tam nepatřil…a ten mi říkal, abych tu skřínku nikdy neotvírala…
No a na co ti teda bude? Povídá muž a poprvé si všiml znatelného ženina neklidu.
No, občas ji vyndám a potěším se, jak je krásná. A žena teď už skoro provinile objala muže a k objetí přidala jasný pohyb ruky, jeden z těch, pro který byl muž její.
Ale neboj, ono to nějak půjde, řekl muž a z kapsy kalhot přehozených na křesle vytáhl kapesní nůž. A nejmenší želízko vsunul mezi víko a tělo truhličky…šlo to ztuha ale při lehkém a opatrném zapáčení se víko ani nehnulo, žádná vůle.
To je zvláštní, řekl.
Co myslíš?
Že je to tak pevné. Jakoby to ani nebylo na otvírání.
A jeho žena teď položila na skřínku obě ruce – a dívala se na na muže skoro úpěnlivě…
Víš, když on ten pán vypadal tak divně, a říkal, že to vůbec nepatří lidem do ruky, že se to má ukrýt, zakopat a nikdy neotevřít.
Ale proč, probůh?
To nevím, říkal, že kdo to otevře…no,
Vyhrožoval ti? nastražil se muž.
Ne, ne,vůbec ne… Vypadal, jakoby se sám bál. A oni mu pak ti majitelé řekli, ať odejde, asi že jim kazí obchod.
A ty jsi to koupila…
No, ani nevím jak se to…tak jsem zaplatila…
Kartou?
Ne, říkali, že to zařízení nemají, tak jsem musela vybrat a potom tu skřínku zabalili a potom mě vyprovodili až před obchod a ještě zavolali taxi. Ale…
Ale co?
Ale ten pán s bílými vlasy stál naproti a jen se na mě tak vážně díval a vrtěl hlavou, jakože ne, ne!
Pojedem se tam podívat, rozhodl muž a začal se oblékat.
A jak řekl, tak udělali.
Dvojice v centru Prahy:
Jenže žena ten obchod nemohla najít. Museli špatně zaparkovat a muž měl strach, aby mu auto neodtáhli.
No ano, řekla žena po chvíli bloudění, bylo to tady, je to ta ulice…tady mají kytary a naproti prodávají víno… pak jeden vchod a tady, tady to bylo, říkala žena překvapeně u počárané zdi se zavřeným domovním vchodem s pavučinami.
Jsi si jistá? zeptal se muž už trochu podezíravě.
Jsem si jistá! odpověděla žena
Zpátky doma:
Když zas dojeli domů, byl už mezi nimi nesoulad. Muž vytáhl skřínku z tašky a přinesl si z kuchyně nůž na dorty s tenkým ostřím…
xxx
A přesně v téhle chvíli, v docela jiné zemi na tomhle světě sunul nejvyšší vládce té země ruku k blikajícímu červenému tlačítku a s varovným rytmickým zvukem. Vládcův nejvyšší rádce se na něho díval…
Nedělej to, pane můj, náš, řekl přiškrceně, protože těmi slovy riskoval život.
Vládce se narovnal a po chvíli pohrdavým mávnutím stiskl tlačítko černé, takže červené přestalo blikat a ztichlo. Rádce vydechoval pomalu a snažil se tu jako nebýt, protože o jeho životě dosud nebylo rozhodnuto.
xxx
Muž odložil nůž a znovu prohlížel dno skřínky, jestli nemá někde nějaké tajné tlačítko.
Prosím, řekla žena. Prosím tě, už to nech být, vždyť je krásná i tak. Nebo já ji schovám.
No, jak myslíš, řekl muž váhavě, aby to nebylo na něm, že snad selhal.
A žena skřínku zabalila do papíru a dala do krabice ve skříni. Už věděla, koho požádá o pomoc a kde skřínku zahrabou hluboko pod zem. Pepřem posypou, aby ji ani ten nejšikovnější pes nevyčuchal.
Vypravěč:
Celá kniha by se o otvírání tajných skrýší či třináctých komnat dala napsat – nicméně – jak praví klasik – možné jsou jen tři konce. Dobrý, špatný a do ztracena. A pokud nejste vyloženě geniální, do jiného než dobrého se ani nepouštějte.
Podle mýtu to s lidmi dopadlo špatně – Pandora, nebo jí pomohl její muž? zvědavě otevřela skřínku a zlo, co tam bozi schovali, se vyhrnulo ven, jen naděje zůstala na dně.
Ale my, lidi dnešní, v nejhorším včerejší, máme ještě jednu truhličku, ještě jednu schránku na sny a touhy. Je z papírů a říká se jí kniha. Má spoustu podob, protože už je s námi drahně let. Něco umí typografové, ale umělci taky dokázali knihu všelijak proměnit.
Tak se rozhlížím po své knihovně a říkám si, co dneska budu číst. A vybírám něco co dobře dopadne. A něco voňavého, jako dřevo třešně.