Směšné pohyby
Po svatební noci říká lord : „Doufám, lady, že jste otěhotněla, nerad bych tyhle směšné pohyby opakoval.“
Veselá anekdota, viďte? Někdo jiný zase říkal – rozkoš pomíjivá, poloha směšná, náklady vysoké.
Tak mě napadlo, že vlastně jádrem všech těch vážných, důstojných, tlustých a úctyhodných Dějin Literatury jsou vlastně hlavně – nebo snad jenom – ty směšné pohyby.
A proč? Čím to asi bude – čimčarára čím čím čím?
No, o tom cvrlikají vrabci na střeše – protože jsou nejlepší ze všeho.
A když jsme u knih – je lepší se zeptat raději opačně – je nějaká oblast, nebo snad žánr, kde o ty směšné pohyby nejde? ( viz poznámka pod čarou)
Pohlaví je co se týče důležitosti už podle stavby slova v češtině na druhém místě, hned po hlavě. Ale u člověka není žádné za prvé, za druhé…I to dělení na tělo a duši je hloupé.
Člověk přece je. Je celek. Celek všech svých součástí. Hlavy i pohlaví. Smyslů i chtění, toho co ví a co chce. I toho, co všechno zná, i toho, co přečetl.
Někdo mi napsal, že prý my lidi máme víc pohlaví než dvě – no, možná ano, ale potom se nejedná o pohlaví, ale o nějaký závit navíc v hlavě …leda byste uměli třeba zvednout ruku a vyčurat se z podpaží. Koneckonců královně Gargamelle se narodil obr Gargantua z ucha, uchem, protože se před tím přejedla drštěk a ta pravá cesta se jí ucpala. Smějete se? To je dobře! (Francois Rabelais má radost)
Daleko zajímavější je stálá diskuse o tom, proč vlastně ta dvě pohlaví máme, proč se nemnožíme odkopky nebo jako hlemýždi…
Ale možná literaturu dělali ti, kteří ony směšné pohyby neměli a psali o těch, kdo jim byli podobní. Záleží na tom? Ne.
A tak do dalších let poslušně hlásím, že vám, lidem dobré vůle, přeju co nejvíc šťastných pohybů, ať už opravdových, vysněných, filmových, nebo „jen“ těch literárních. A jestli jste si všimli, že místo směšné říkám najednou šťastné, tak to je schválně.
Poznámka pod čarou:
Moudří mužové včerejška i dneška (a co dámy?) se shodují, že prazákladem evropské literatury je Ilias a Odyssea a Starý a Nový zákon Bible.
Pokud se Bible týče, přinesl ohledně příjemného pohybování možná nejlepší historky už kdysi Roark Bradford, tak se mu nebudu plést do zelí– (Černošský pán Bůh a páni Izraeliti)
O své cestě ke starým Řekům vyprávím podrobněji jinde, pro tuhle příležitost jen poznamenávám, že k chaosu kolem různých vyprávění ještě přispívá, že pod různými jmény vystupuje jedna a tatáž osoba. Skoro. Takže Zeus, (v dalších pádech pozor! – Zeus, ale bez Dia, komu – Diovi…) vládce bohů na Olympu je u Římanů Jupiter, Artemis je Diana a Afrodíta je Venuše. Ostatně Venušin pahorek nad „středem světa“, znovu a znovu dobývaný , se nám sem tematicky velmi dobře hodí, nespa?
Afrodíta svůj kouzelný pás vlastně vůbec nepotřebovala, protože byla ze všech nejkrásnější.
Byla tak krásná, že když ji a Arése lapil Hefaistos do sítě nahatou a pozval k té podívané bohy, všichni přišli a každý z nich by si byl s Arésem rád vyměnil místo, síť – nesíť. Já taky. Homér o tom vypráví v Odyssee. Ne, Bohyně se nešly podívat, zůstaly doma.
Co dál – Shakespeare – o čem je co píše? Od Ofélie k Desdemoně, Julie z jeho nejslavnější hry. Pak taky – Zkrocení zlé ženy – nebo Jak Zkrotit saň – byl dřívější název…I Kupec benátský je o tom, i když to tak na první pohled nevypadá. Eva Vrchlická jeho hry převyprávěla – nejen pro děti a mládež – v knize Z oříšku královny Mab.
O té „pravé“, romantické lásce 19. století píše třeba u nás Miroslav Plzák, (s M. Kolomackou, Láska a posedlost) Spoustě lidí se jeho psaní moc nelíbilo, mně hodně moc. Se to líbilo. Ano, romantickou lásku si v 19.století vymysleli někteří autoři a od jejich časů je na scéně a lidi v ni věří. A máme díky ní o čem číst a nad čím vrtět hlavou…
Ilustrace z knihy M. Minář, Eroticon
Ridiculous movements
After the wedding night, the lord says, „I hope you’re pregnant, lady, I’d hate to repeat these ridiculous moves.“
Hilarious anecdote, isn’t it?
So it occurred to me that actually, at the heart of all that serious, dignified, fat and respectable History of Literature is mainly – or perhaps only – those ridiculous moves.
And why? What could it be – whatchamacallit whatchamacallit what?
Well, that’s what the sparrows on the roof are chirping about – because they’re the best of all.
And speaking of books – it’s better to ask the other way around – is there any area, or perhaps genre, where the funny moves are not the point? ( see footnote)
Gender is already second only to head in terms of importance in terms of word construction in Czech. But there is none in humans, firstly, secondly…Even the division between body and soul is silly.
Man is. He is a whole. The whole of all its parts. The head and the sex. Sense and will, what it knows and what it wants. And what he knows, and what he has read.
Someone wrote to me that they say we humans have more than two genders – well, maybe so, but then it’s not about gender, it’s about some extra thread in your head … unless you can lift your arm and pee out of your armpit. After all, Queen Gargamella had the giant Gargantua born out of her ear, through her ear, because she’d eaten her gizzard before and the right way got blocked. Are you laughing? That’s good! (Francois Rabelais is delighted)
Far more interesting is the constant discussion about why we have the two sexes in the first place, why we don’t breed like ditch-diggers or snails…
But maybe literature was made by those who didn’t have those ridiculous movements and wrote about those who were like them. Does it matter? No, it doesn’t.
And so, for the years to come, I dutifully report that I wish you people of good will as many happy moves as possible, whether real, dreamed, cinematic, or „just“ literary ones. And if you’ve noticed that I’m suddenly saying happy instead of ridiculous, that’s on purpose.
Translated with www.DeepL.com/Translator (free version)