Blog

Víte, kolik dřev má barvu mléka? Javor například, i smrk či topol. Lípa, z které tě vyřezali řezbáři, Ježíšku, panáčku.

Aférou druhou je smrt princezny Diany. Podle zpravodajství a okolností bylo zřejmé, že za Dianinu smrt nesou velkou část odpovědnosti právě media, před jejichž vyslanci (paparazzi)

Jsi moudřejší než jsem byl já, řekl stařec. Poznal jsi zvláštnost té misky  už ve středním věku, já jsem jí málem obětoval celý život.

Říká se, že Bůh se nejvíc baví, když mu lidé svěřují své plány.

Kdyby knihy měly Boha, čemu by se smál?

musel bych to umět napsat tak, aby pochopil každý, kdo vychodil základku, kdo chce znát a taky – aby se to k němu dostalo…

No ano! Může se to stát i vám!

Jsem diskriminován!!! Po kolikáté už!  Dneska už se tomu směju, na to jste během čtení možná přišli, ale v podstatě, v podstatě je to pravda.

Dobrý vítr!

Napadlo mě kdysi, že člověk je vlastně jediný, kdo může vytáhnout dřevo ven z přírodního koloběhu. Je to takový další a hlavně delší život dřeva. Protože jinak se v přírodě těla stromů rozkládají hned, jak se octnou na zemi- houby či plísně a hmyz dřevo rozloží a vrátí zemi.
(V zemi krásnou, zemi milovanou, kolébku mou i hrob můj…Mácha)
Ale přijdou lidi. Dřevo vezmou, rozřežou, usuší. Ohoblují, sestaví, slepí, přebrousí či vyleští a a používají. A jsme vlastně taky jediní, kdo z toho dřeva máme radost. Kdo umíme ocenit tlumené barvy, lehkou vůni, blízký a teplý povrch…
V pradávných, velmi dávných dobách musel člověk proti přírodě bojovat a vypaloval lesy, aby získal ornou půdu…základní obživu (alespoň jsme se to tak učili). Dneska lesy sám před sebou, či některými svými lidskými druhy, hájí. Doufám, že slovo hajný je od toho slova – hájit.
Je jiná doba, doba změn! – slyšíme odevšad. Ale vždyť ten náš lidský základ, ten se nemění. To co pořád potřebujeme, je stejné! Vodu a vzduch, něco k jídlu, střechu nad hlavou, teplo v zimě. A aby nás měl někdo rád, abychom my měli někoho rádi.
Auta za nás i zaparkujou a budou jezdit sama. Franšízy oblbujou stejností. Cesty nemají cíle. Hloupost zábavných programů bere dech, potřebný k tomu, abychom se bavili sami. Co přinesou mobily a počítače můžeme teprve hádat, nic víc.
A tak se zase vracíme k starým jistotám – stromům a jejich dřevu. Byli jsme letos víc s dětmi.
Řekli jsme jim o lese něco? Vyřezali? Naštípali dřívka na zatopení? Vylisovali jsme jim list v knize pohádek? Vyprávěli jsme jim? O lidských cestách po zemi i po moři? O cestách k sobě samým?
Kolem každé dobré cesty rostou stromy, napsal jsem kdysi. Odkládáme roušky a čas cest se blíží.
A třeba na křídlech pohádky, na voru, či jen na dřevěné lodičce poplujem do léta. Do dalšího dne, měsíce. Jsme se stromy na jedné lodi, víme to dost? Kdo ví, kam až doplujeme, kam nás zanese řeka nebo proud.
Co si můžeme na cestu přát? Třeba něco, co na nás nezávisí – třpyt v trávě. A taky aby byl – i v korunách stromů jen – Dobrý vítr!

…právě buky nám do toho věčně voňavýho a slunečnýho ostrova dětství nasypaly stříbrňáky a – ne, prostě tomu dětskému času dodaly lesk starého stříbra.

– nebylo by lepší trpělivě vyhledávat umělce, kteří by s tím nádherným a silným místem vyšehradským spolupracovali? Kteří by ten prostor brali jako spoluautora a nemuseli by z něj nic zakrývat?

My lidi, přesněji asi – náš mozek, nedokáže spolehlivě odlišit metaforu od skutečnosti! To znamená, že přirovnání je pro naše myšlení stejně skutečné jako vlastní palec, o který zakopnem